Někdo bojuje za práva zvířat, někdo zaníceně a vášnivě recykluje, někdo bazíruje na organickém původu všeho, co kupuje a někdo zase hledá certifikát Fair Trade. Každý má prostě to svoje. 
Moyomi se opět zapojuje do příprav eventu Sustainable Fashion Day. Abyste se lépe orientovali v hodnotách a aktivitách značek, máme pro vás kategorie prodejců. Můžete tak snadno najít veganskou módu, organickou kosmetiku nebo upcyklované doplňky. A nebo třeba najít úplně novou kategorii udržitelné módy! 

Fakt mě baví dělat ty rozhovory s médii. Novináři či novinářky jsou děsně fajn. Dokonce s bloggerkou Lucií, u níž jsem se na blogu Život podle Lucie objevila už dvakrát, jsme navázaly přátelský vztah. 

Blábolit o udržitelné módě bych mohla celé hodiny. A jak říkám, ty rozhovory jsou často dost zábavné. Například otázka: 

Mmmmm, ne :D Tím, jak toho oblečení mám málo, jedná se o časem prověřené kusy. Samá kvalita, žádné žmolky. Navíc na první pohled nikdo netuší, co mám na sobě. Je to jen hra mysli. Vy jste ti jediní, kdo zná historku vašeho oblečení. Nědko se s ní chce chlubit, někdo se za ní stydí, ačkoliv jde úplně o ten samý příbeh. ​

Někdo tuto větu říká se studem, jiný se jí chlubí. Záleží prostě jen na vás, co určíte jako 'in' a co jako 'out'. Nejde o trendy, jde spíš o původ vašeho oblečení. 

Někdy odcházím z bytu a také na mě skočí šotek, začne mi šeptat: "to všichni vědí, že to triko máš po mámě! Je to na něm vidět, všichni to vědí. Nikdo ti nic neřekne, ale všichni si budou myslet, že jsi socka." 
Je to pěknej prevít, ten šotek. Ale. Za prvé kecá. Pokud to dobře skombinujete, tak nikdo nemůže tušit, odkud to oblečení je. Může to být znouzectnost po mámě, nebo docela drahý kousek vintage oblečení. A za druhé zase kecá. Nikdo kromě vás to neřeší, fakt! Všiměte si, jak se sami zaobíráte sebou, kolik času nad sebou samotnými strávíte. Máte čas řešit někoho jiného? No asi moc ne. A všichni ostatní to mají stejně. Řeší vlastní komplexy, na ty vaše jim nezbývá čas. A za třetí, šotkovi klidně můžete říct: "já jsem na to ale hrdá, že je to po mámě!" A s klidem odejít učit módní marketing před skupinu dvacetiletých američanek. Jsem na své oblečení prostě hrdá. A moje hodnoty mě prostě baví. A klidně se o tom můžeme bavit. A ani moje studentky, ani management školy, kde učím, se mi nesměje. Naopak, moje manažerka s obdivem poslouchá historku o náhrdelníku od slovenské návhrářky Slávky a říká: 

A teď teda přišlo to těhotenství a já jsem si zatím nepořídila jediný kousek (a tak jsem nejen ušetřila majlant, ale ještě k tomu jsem poznala například skvělou Janu Rollovou a další maminky!) Pořád ještě sháním kraťasy a legíny, ale nijak to nehoří. A ačkoliv jsem všechno podědila, tak se mi zatím nikdo nesmál. 

Jo a ta světle modrá kabelka je z blešáku, stála 2 eura. Šaty po kamarádkách, batoh od Alex Monhart a žabky jsme loni v létě dostali na svatbě přítelových přátel, abychom mohli řádit pěkně v pohodlíčku. 

Vystajlovaná a ještě mi zbylo na bublifuk nebo na membership v zenovém bazéně - viz. fotky výše. Aneb asi stále platí, že

Nesnášim vyhazování. Je to pro mě strašně frustrující moment. Nevadí mi házet bio odpad na kompost, klid v duši nenaruší ani vyhazování skla 'do skla' a papíru 'do papíru'. Všechno ostatní, především plasty a kartony od (sojového) mlíka, ve mě vzbuzuje paniku. 
Vidím ty hory odpadu, případně spalovny. Vidím, jak se mi můj vlastní bordel (excuse my french) vrací vodou, vzduchem, jídlem zpátky na talíř. Z talíře se usazuje pod kůží a pomalu mě tu zabíjí. Bleah. 

Jak to má ta příroda dobře vymyšlené. (Slyším mojí maminku. Tohle je určitě její věta.) Ovoce a zelenina jsou ve svém vlastním obalu, se kterým si příroda umí poradit. Vemte si třeba meloun, že? Nebo avokádo! Dokonce i vejce mají svůj přirozený, přírodou odbouratelný a slepicemi stravitelný obal! V přírodě přirozeně platí, že odpad = jídlo. A to je přesně hlavní zásadou principu Cradle to Cradle. A tak, ačkoliv zdaleka nejsem Bea Johnson, která je proslulá svým 'zero waste' životem, hledám strategie na omezení odpadu v naší domácnosti. Stejně tak, jako hledám strategie jak se vyhnout konvenční módě.

Někdy nejde dokonce ani o obal, ale o samotný produkt. Snažím se nakupovat věci, které jsou ze solidního kusu materiálu a dají se tak snadno recyklovat. Třeba skleněná konvice na čaj nebo limču, která nemá nikde ani kousek plastu. I like. Nebo komplet dřevěné prkýnko! 
A nedávno jsem si pořídila totální pecku: kompostovatelný zubní kartáček! Vždycky jsem si myslela, že i když jsou kartáčky dřevěné, ty štětiny jsou stejně z plastu, a tak nemá cenu to kupovat. Nedá se to kompostovat. Ale! Našla jsem kartáček, který má štětiny z prasečích chlupů. Není to moc vegan, to musím uznat, ale aspoň se z toho prasátka spotřebuje fakt všechno. Vlastní pastu zatim vyrobit neumim. 

Bez obalu si můžete pořídit i bylinky na čaj. Doma pěstujeme mátu (na fotografii máta u chaty, kterou jsme si pronajali na dovolenou), z které dělám super virgin mojita, a lipový květ, kopřivy a květy černého bezu mi většinou na zimu připravuje maminka. Už mám ale v připravené rukavice a chystám se na vlastní lov kopřiv! 

Stejně jako firma LUSH i Liška Mazaná umí vaše staré obaly naplnit novými produkty. Už mám rtěnku a krém a obojí je super. Když se mi totiž rtěnka otiskně třeba na bagetu, nebojim se jí sníst. Je to stejně jenom máslo. ​

Příroda to má sice s obaly vymyšlené skvěle, problém ale nastává, když si naše uspěchaná civilizace potřebuje koupit hotový kus žvance, který se z obchodu často nedá odnést v ničem jiném než... v plastu. A odpad nás samozřejmě nemine ani při nákupu občerstvení, hlavně toho rychlého. 

A tak jsem s sebou kromě telefonu, peněženky a lahve na vodu začala v kabelce nosit i příbor. V Paříži je docela super řetězec s organickým a sezóním jídlem, kde si dám čaj do hrnečku a kiš na recyklovatelný talíř z papíru. Příbory tam ale mají z umělé hmoty, proto, abych neprodukovala další odpad, si odteď nosím svůj příbor s sebou.