B-Day girl

Asi před týdnem byly mé třicátédruhé narozeniny. Už několik let neslavím až tak ten B-Day, ale slavím celý B-Week a jednou to třeba protáhnu na celý měsíc či celoroční oslavu života. 
Každopádně můj nejoblíbenější dárek od loňska otvírám vždy v den mých narozenin a úplně sama. Je to dárek ode mě samotné. Vize toho, jak budu žít za pět let, kterou jsem napsala před pěti lety. Občas to píšu do deníku a to bych asi už nedohledala, ale vedu si online deník o progessu, který v životě dělám, je online v mém Google Drivu v prezentaci a tam to je. Datum a má vize života za pět let. Většinou jsem to psala formou rozhovoru pro časopis. Vybrala jsem médium, které o mě bude psát, položila jsem si otázky a sypala jsem to. Letadla, hotely, úspěšná firma, druhá firma, plány na svatbu a na rodinu. 
Letošní ohlédnutí za dvacetisedmi letou Kamilou bylo doslova bolestivé. Nebo možná spíš hořkosladké, protože jsem uviděla, jak daleko jsem od té doby došla. Viděla jsem se uprostřed těžké životní zkoužky finančně, emočně, sociálně. Nevybavila jsem si ani, jak jsem tenkrát ty narozeniny oslavila. Asi sama ve vymrzlé Pařížské garsonce. Ležela jsem na zemi a poslouchala jsem Čtyři dohody. Pořád dokola. Meditaci Mind Silence a audioknihu Čtyři dohody. Ale musím té mladší Kamile smeknout, že si napsala tu vizi života za pět let, kde už bude finančně zajištěná, zasnoubená a plánovat rodinu. Že i v té těžké situaci nepřestávala snít a věřit, že to všechno dobře dopadne. Že měla discilpínu chodit na box s profesionálními boxery a překonávat svůj strach, že se ztrapní.
Několik jsem knih jsem vydala, to letos sedí. Jinak byly mé vize úplně mimo toho, kdo jsem. Všechno bylo přetřeseno a přerovnáno podle jiných hodnot. Podle mě samotné a ne podle společensky uznávané vize úspěchu. Co se té svatby a rodiny týče, tak to je všechno úúúúúplně jinak a pokud mě sledujete na Instagramu, víte, že maminka je ze mě už přes tři roky a že s tatínkem mé dcery už 4 měsíce (díky bohu) nežiju. 

Dívala jsem se pět let zpátky a nevěřila jsem tomu, jak strašně debilní život jsem žila. Jak jsem si lhala, jak jsem nechápala, kdo jsem, jak jsem byla lapená z různých přesvědčeních, v úplně disfunkčním vztahu a s rozpočtem tak omezeným, že i zapnout topení bylo nemyslitelné. Dostávala jsem se ven pomalu a dlouho. Ale pomalu je můj způsob života a i v tomto případě to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.  

NEBRAŇTE SE TOMU, JAK VÁMI ŽIVOT PLYNE. 

Možná mi to tak tenkrát nepřišlo, ale musím uznat, že jsem žila naplno. Nebylo nic lepšího, než si sáhnout na dno. Byla to zkušenost k nezaplacení a já bych do ní šla klidně znovu. Mimo mojí komfortní zónu. Daleko za její hranice. Do temného místa, kde není nic než strach, že to nikdy neskončí, že ty nepříjemné pocity nikdy nezmizí, že to nikdy nepřestane bolet a já budu už navždy chudinka. Slabá, neschopná, nemohoucí. Sáhla jsem si tak hluboko, že jsem musela přijmout všechny své sračky. Přijmout a odpustit si, že jsem si tak dlouho ubližovala. Přijmout a odpustit. Náš nikdy nekončící úkol, díky kterému to jednou přejde, přestane to bolet, přestaneme sabotovat svůj život a začneme si ho užívat. Ne žit, ale užívat. Protože i v utrpení a chudobě se dá žít. I to je cesta a moc důležitá část našeho života. Nevím, zda je to pravidlo, ale možná je třeba se k tomu štěstí a svobodě protrpět. Alespoň pro naši generaci, alespoň pro mě to tak bylo a je. 

P.S.: Asi v tom jsou chyby a překlepy, pokud to po sobě někdy budu číst, tak to opravím, ale teď to tu pro vás něchám úplně surové a neopravené a do komentů mi to, prosím neopravujte. Díky za ten respekt.