Asi před týdnem byly mé třicátédruhé narozeniny. Už několik let neslavím až tak ten B-Day, ale slavím celý B-Week a jednou to třeba protáhnu na celý měsíc či celoroční oslavu života. 
Každopádně můj nejoblíbenější dárek od loňska otvírám vždy v den mých narozenin a úplně sama. Je to dárek ode mě samotné. Vize toho, jak budu žít za pět let, kterou jsem napsala před pěti lety. Občas to píšu do deníku a to bych asi už nedohledala, ale vedu si online deník o progessu, který v životě dělám, je online v mém Google Drivu v prezentaci a tam to je. Datum a má vize života za pět let. Většinou jsem to psala formou rozhovoru pro časopis. Vybrala jsem médium, které o mě bude psát, položila jsem si otázky a sypala jsem to. Letadla, hotely, úspěšná firma, druhá firma, plány na svatbu a na rodinu. 
Letošní ohlédnutí za dvacetisedmi letou Kamilou bylo doslova bolestivé. Nebo možná spíš hořkosladké, protože jsem uviděla, jak daleko jsem od té doby došla. Viděla jsem se uprostřed těžké životní zkoužky finančně, emočně, sociálně. Nevybavila jsem si ani, jak jsem tenkrát ty narozeniny oslavila. Asi sama ve vymrzlé Pařížské garsonce. Ležela jsem na zemi a poslouchala jsem Čtyři dohody. Pořád dokola. Meditaci Mind Silence a audioknihu Čtyři dohody. Ale musím té mladší Kamile smeknout, že si napsala tu vizi života za pět let, kde už bude finančně zajištěná, zasnoubená a plánovat rodinu. Že i v té těžké situaci nepřestávala snít a věřit, že to všechno dobře dopadne. Že měla discilpínu chodit na box s profesionálními boxery a překonávat svůj strach, že se ztrapní.
Několik jsem knih jsem vydala, to letos sedí. Jinak byly mé vize úplně mimo toho, kdo jsem. Všechno bylo přetřeseno a přerovnáno podle jiných hodnot. Podle mě samotné a ne podle společensky uznávané vize úspěchu. Co se té svatby a rodiny týče, tak to je všechno úúúúúplně jinak a pokud mě sledujete na Instagramu, víte, že maminka je ze mě už přes tři roky a že s tatínkem mé dcery už 4 měsíce (díky bohu) nežiju. 

Dívala jsem se pět let zpátky a nevěřila jsem tomu, jak strašně debilní život jsem žila. Jak jsem si lhala, jak jsem nechápala, kdo jsem, jak jsem byla lapená z různých přesvědčeních, v úplně disfunkčním vztahu a s rozpočtem tak omezeným, že i zapnout topení bylo nemyslitelné. Dostávala jsem se ven pomalu a dlouho. Ale pomalu je můj způsob života a i v tomto případě to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.  

Možná mi to tak tenkrát nepřišlo, ale musím uznat, že jsem žila naplno. Nebylo nic lepšího, než si sáhnout na dno. Byla to zkušenost k nezaplacení a já bych do ní šla klidně znovu. Mimo mojí komfortní zónu. Daleko za její hranice. Do temného místa, kde není nic než strach, že to nikdy neskončí, že ty nepříjemné pocity nikdy nezmizí, že to nikdy nepřestane bolet a já budu už navždy chudinka. Slabá, neschopná, nemohoucí. Sáhla jsem si tak hluboko, že jsem musela přijmout všechny své sračky. Přijmout a odpustit si, že jsem si tak dlouho ubližovala. Přijmout a odpustit. Náš nikdy nekončící úkol, díky kterému to jednou přejde, přestane to bolet, přestaneme sabotovat svůj život a začneme si ho užívat. Ne žit, ale užívat. Protože i v utrpení a chudobě se dá žít. I to je cesta a moc důležitá část našeho života. Nevím, zda je to pravidlo, ale možná je třeba se k tomu štěstí a svobodě protrpět. Alespoň pro naši generaci, alespoň pro mě to tak bylo a je. 

P.S.: Asi v tom jsou chyby a překlepy, pokud to po sobě někdy budu číst, tak to opravím, ale teď to tu pro vás něchám úplně surové a neopravené a do komentů mi to, prosím neopravujte. Díky za ten respekt. 

V Čechách je mateřská dovolená tři roky, ve Francii tři mesíce. Musím říct, že můj životní styl reflektoval obojí. Za tři roky jsem stihla uspořádat 6x SLOU DAYS, vydat dvě Falešné Pařížanky a jednu knihu SLOU, odučit nespočet hodin v Paříži a v Bratislavě, odpracovat 4 fashion weeky v showroomu Issey Miyake a navštívit veletrhy a konference. Promluvila jsem na TEDx od UNYP a dostala jsem se do prestižního výběru Forbes 30 pod 30. Jo a každý měsíc jsem napsala sloupek pro Pravý Domácí Časopis a pokecala jsem si s šéfredaktorkou v séerii Rozhovory s lidmi. A byla to pořád moje mateřská dovolená a na rozdíl od ostatních Pařížských rodin jsme neměli chůvu na plný úvazek ani místo v jeslích. Maminkovala jsem plnými doušky, ale nějaký hlubší podnikatelský rozmach šel stranou. 
Polinka teď chodí od září do školky, a tak se vrhám zpět do víru podnikání. Do čtení, studování, tvoření a sdílení svých vědomostí a darů se světem. 
Od nového roku jsem cítila velkou touhu se NĚJAK zase věnovat podnikání. Cítila jsem, že potřebuji mentora, někohod, kdo mě chvíli povede. Abych se v tom všem sama vyznala, začala jsem opět pravidelně pracovat s mou koučkou Janou Kroupovou. 
A mentor(ka) už za mnou přišla sama. A je to žena. A znám jí (digitálně) už mnoho let. Jmenuje se Marie Forleo a díky ní a její online TV jsem objevila třeba knihu Big Magic od Elisabeth Gilbert, která se stala mou kreativní biblí a lékem na všechny kreativní bloky. 
Marie Forleo aktuálně připravila 6 dílů o online podnikání, které visí zdarma na jejím webu. Pokud máte fashion brand, tak to není asi úplně čistě online záležitost, ale Marie vás jistě může ve svých podcastech a newslettrech inspirovat a podržet ve vašem podnikání tak obecně. Je to žena, je kreativní, podniká srdcem a chápe vaše smysluplné záměry. Tak pokud hledáte parťáka, který by vás (i když na dálku) podržel ve vašem snažení, určitě mrkněte na Marie TV. 
https://marieforleobschool.com #bschool via @marieforleo

Mám za sebou měsíční pauzu, výplach. Podle obsahu tohohle blogu to vypadá, že má pauza trvala spíš dva roky, ale pokud mě sledujete jinde a k tomu si přičtete můj ryze soukromý život čerstvé maminky v Paříži, tak víte, že nic nedělám jen poslední měsíc. No ve skutečnosti jen dva týdny, ale měsíc zní víc dramaticky. Jsou prázdniny a to my, učitelky, prostě nabíráme sílu na další školní rok. 

Hrabu se sama v sobě. Nevím, co mám dělat, a tak nedělám nic. I když dneškem právě tak akorát můj svaťák končí. Vracím se do života. Vracím se do tvoření. Uvnitř klidná i divoká. Pevná i smířená. 

Všechno se zaseklo po SLOU DAYS. Čím víc jsme počítali, tím větší průšvih nám ty excelové tabulky ukazovaly. To jsou prostě okamžiky, kdy se potřebujete zastavit a zhodnotit, co budete dělat dál. 

Díky koučingu s mou milovanou Janou jsem rychle analyzovala, která má rozhodnutí nás dovedla do červených čísel a naskočila mi děsná chuť jet dál. Zkusit, zda - pokud upravím tato rozhodnutí - nám to finančně příště vyjde dobře. Ale nenakoplo mě to do nadšeného tvoření. To, že mé podnikatelské aktivity se podobají spíše charitě a navíc ztrátové mě přeci jen posadilo na zadek. Opakuji si: alespoň jedna chyba denně. A slavím to, že žiji, že tvořím, že něco dělám a díky tomu se učím, i když tato lekce je tedy v tomto okamžiku propadu, kdy přemýšlím, jak splatím dluhy, hodně nepohodlná. Zajímavé je, že to není nijak těžké. Beru to relativně s lehkostí, ale naprosto to paralyzuje jakékoliv mé další tvoření. 

Ať dělám cokoliv, chci, aby to smysluplně obohacovalo život můj a všech ostatních živočišných druhů. Přemýšlím, zda SLOU DAYS a SLOU MAGAZINE toto splňují. Cítím, že jo. Že je jen potřeba trochu upravit strategii. Obchodním žargonem bych řekla, že je potřeba udělat pivot. Už zase. Ale tak je to s podnikánim a s životem asi pořád. O tom balancování a vylaďování život asi je. 

Vracím se zpátky na začátek všeho. K mé motivaci. Ke konceptu samotného podnikání, které má podnikateli vylepšovat a usnadňovat život a naplňovat ho potěšením. Jeho podnikání mu má sloužit. 
Vracím se zpět k důvodům, proč ráno vstávám, proč jsem se kdy zapletla s módním průmyslem a jaký je PURPOSE mého života. Workshop BOOST, lekce první. To, s čím všichni většinou zápasíte i celé měsíce. 
Někdy mám pocit, že kdybych jen učila a psala, bylo by to všechno snazší. Ale hned potom si uvědomím, že podle pokusů pana Calhouna je to právě pohodlný život, který zatracuje naší společnost. Moc dobře vím, že kdybych (nic) nepodnikala, neměla bych ani o čem učit, ani o čem psát. Že tvoření módního systému, který by se mi líbil, je už moje nedílná součást. 

"Kamilo, proč nezaložíš značku?" ptali se mě studenti, když jsem začala s workshopy. 
"Já ale zakládám spoustu značek. Tím, že vám pomůžu se stanu součástí vašeho projektu a ačkoliv to není můj projekt, tak jsem ho vlastně pomáhala založit." usmívala jsem se. 
Nějak jsem svou misi vydefinovala spíš v oblasti zajišťování služeb pro značky budoucnosti, než založením jedné z nich. Chci podpořit lokální a udržitelné značky, které nabízejí kvalitní a smysluplný produkt jako protiváhu rychlým hadříkům z řetězců. Tak vznikly workshopy Moyomi.com a SLOU Fashion Days. To je ta má značka. 
Takže už jen tak nekecám. SLOU Fashion Days prošly letos rebrandem a existují na trhu již přes dva roky. A tak, stejně jako mí studenti, i já zažívám denní radosti podnikání. A strašně mě to baví. 

Už jsem se dostala opravdu do toho bodu, kdy mým hlavním úkolem není nic exekuovat, ale jen posouvat neustále dál a dál vizi a motivovat a vést tým. Ale mít jasnou vizi, to není až taková prča. 

Definováním vize začíná celý Fashion Business Semestr. Hned v první hodině se vás ptám: jaký je ten cíl? Co je účelem vašeho projektu, proč má vznikout? A protože je to VÁŠ business, musí super zapadnout a podpořit VÁŠ životní styl, VAŠI VIZI života. Takže najednou se z definování vize pro podnikání stane polemizování nad smyslem života a definování životních ideálů. A z toho pak vzniká vyčerpané prohlášení studentů: "Tak jsme si workshopy koupili v červu. Je konec září a pořád jsme u Boostu. Nedokážu si janě definovat tu vizi." Ale neupadejte do snění bez akce. 

Vize skvělého života je totiž pohyblivý cíl. Já si sedám s bílým listem papíru každého půl roku. Nacítím se na mé aktuální touhy a hodnoty a vytvořím vizi, ke které se potom půl roku přibližuji. Po půl roce si sednu znovu s čistým listem papíru a vybrousím předešlou vizi. Posunuji ji. Nafouknu ji. Vygraduji ji do největšího extrému štěstí a naplnění, který si zrovna dokážu představit a opět se tam půl roku s celým týmem přibližujeme. 

Z toho vyplývá, že s těmi vizemi vlastně nejsem nikdy spokojená, ale - díky bohu za to - mám tu disciplínu kousnout se a jít půl rokem jedním směrem, aby se něco vytvořilo. A mám to štěstí, že směr se nikdy diametrálně nemění. Vize se lehce upravují, nalešťují a zvětšují. Když se podívám zpět do mých deníků a plánů, které jsem sepisovala před čtyřmi lety, tak se můj životní účel od toho dnešního vlastně vůbec neliší. Liší se jen strategie, kterou používám, roste mé sebevědomí a schopnosti se tam dostat. 

A celý Youtube channel Impact Theory. 

LOHAS blogger je má oblíbená soutěž. Loni jsem byla v porotě, ale ceny, o které se soutěží jsou tak lákavé, organické a zdravé, že v porotě už nikdy sedit nechci, chci se účastnit! 
A tak jsem nepsala článek na téma Co je pro mě toxické. 
V módě je toxickáá spousta věcí, ve společnosti především ten tlak na zbytečné pořizování nových věcí. A právě o to půjde. Mrkněte se na LOHAS na mé tipy jak se tomu tlaku vyhnout a očistit se od toxických impulsivních nákupů ;-) Pokud byste se rozhodli jít touto cestou, přeji vám, abyste si to užívali alespoň tak, jako já <3 

Představa 'baby shower' párty mě doslova děsila. Osobně jsem průběh takového večírku viděla maximálně v Přátelích. Můj muž byl před pár měsíci na baby shower našich známých, já byla pracovně v zahraničí, a tak jsem se dozvěděla, že nastávající maminka z plínky jedla jablečnou přesnídávku (bleah! Určitě ani jedno nebylo organické) a měřili jí obvod pasu (a toto číslo, stejně jako údaj na váze, nechci vůbec vědět). 
Takže jsem vyhlásila 'almost family párty', která se netočí pouze kolem nastávající matky, ale jako správná feministka jsem do všeobecného veselí zapojila i mého muže. Oslavit, že z něj bude tatínek je jistě stejně důležité jako to, že ze mě bude maminka. 
Náš byt prošel zatěžkávací zkouškou, účast potvrdilo 15 lidí, čtyři díky bohu na poslední chvíli nemohli dorazit a udělali jsme si s nimi komornější oslavu o týden později, ale dva další nečekaně potvrdili účast asi hodinu před zahájením večírku. I tak - 17 talířů, příborů a skleniček doma nemáme, takže se skoro schylovalo k nějakému nákupu!!! A to navíc nějakých PLASTOVÝCH talířů a příborů a kelímků! Hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě, ale držel jsem se svého hesla: 

Paradoxně jsem jí musela uplatnit především při přemlouvání partnera, abychom - prosím prosím - ty strašný plastový věci nekupovali. Ubrala jsem se k bleskové akci. 
Miláček má totiž velkou spotřebu marmelád a já zase sklony hromadit doma ty prázdné sklenice a uskladňovat do nich všechno možné. 17 jsem jich doma našla bez problému. Po dobu tří večerů jsem z nich odmáčela a snimpávala informace o obsahu, abych je nakonec (ano, to nejlepší nakonec) ozdobila hipsterskou lepící páskou. Každá sklenička měla svůj specifický design, aby si jí hosté poznali. Přítel kouká na tu nádheru, já jsem celá šťastná, jak jsme ušetřili planetu a jak je to krásný a praktický a on mě najednou sundá větou

a pokračuje: tohle nehodláš použít jako skleničky na tu párty?! 
Já: heh? Ale vždyť je to úplně super! Je to praktický, stabilnější než kdekterej plastovej kelímek, je to originální, udržitelný, navíc i krásný a upcyklovaný, tudíž moderní. 
Harold odchází s hlavou v dlaních z kuchyně a mrmlá o něco o tom, že tohle je teď jeho život. Radostně mu skáču na záda a směji se jeho hranému zoufalství. Skleničky mi prošly. 
Než se stačil rozkoukat, koupila jsem i ekologické, kompostovatelné talířky a misky a napsala jsem kamarádovi, zda by mohl přinést nějaké vidličky. Cena dřevěných příborů byla totiž opravdu přemrštěná a navíc, když známé poprosíte, aby přinesli na oslavu vidličky, minimálně je pobavíte, upevníte vztahy a tak. Je to takové komunitní, opravdové sdílení života a matka příroda si jen chrochtá blahem. 

Dekoraci jsem vyřešila pompomy vlastní výroby z hedvábného papíru a pro mého krále a pro sebe, jako nastávající královnu naší domácnosti, jsem vyrobila ze staré krabice koruny. Zlaté 'diamanty' jsou vystříhané z tvrdého papíru, který se tu používá pro balení dortíků. 
Nesmím zapomenou na 'květiny'. Tolik jsem toužila po nějakém pugétu s bílými květy! Neplánuji totiž svatbu, a tak mám tendenci kompenzovat si některé estetické zážitky jinde... ale kytky jsou prostě neudržitelný. Pěstují se často v Africe, kde se v podobě kytek vlastně exportuje voda, kterou místní potřebují na úplně něco jiného než na business s růžema. Takže jsem našla cestou domů z bio obchodu neotříhaný živý plot a... zastříhla jsem mu pár vyčuhujících větviček. 

Dnes máme už dva týdny po párty a já zvědavě čekám ty kontrakce... Skleničky slouží dál. Vzhledem k tomu, že máme tu myčku a minimalistikou domácnost, tak aspoň teď do ní máme co dávat. Pompomy a koruny schovám v krabici do sklepa. Za rok touhle dobou přidělám korunu pro naší princeznu a pod heslem 'REUSE' použijeme dekoraci na další párty. 

Kdybychom byli všichni stejní, měli na všechno stejný názor a dělali to samé, svět by se nikam nepohnul. Ale pokud dojde k nějakému názorovému tření, ideálně plného respektu a spolupráce, tak mohou vzniknout úplně nové situace, věci, řešení, cokoliv! 
Žít v zahraničí není vždycky úplně snadné. Ačkoliv jsem zůstala na Evropském kontinentu, kulturní šok stále trvá. Na druhou stranu s mými hodnotami, životním stylem a filozofií bych byla za exota i v Čechách. Tady jen vylepšuji (?) pověst ženám 'z východu'. A s tím těhotenstvím a dozráváním v ženu, opravdu nezávislou a svobodnou ženu, to teprve začíná být zajímavé. 

Procitnutí z diktátu módy ve mě spustilo doslova řetězovou reakci. Kamarádka Martina ve spojitosti se mnou používá slovo 'vychýlená' a klade mi na srdce, ať si vážím toho mého prudce konvenčního a mainstreamového přítele, který dorovnává mé čím dál tím větší vychýlení. 

Například nemám a ani bytostně netoužím po pracovním kontraktu na dobu neurčitou. Naopak, takový kontrakt je pro mě noční můrou. Na druhou stranu bez této pracovní smlouvy nedostávám ten korporátní plat, a tak jsem sociálně dost vychýlená. I tak bych řekla, že mi většina známých závidí tu svobodu. 
Dítě chci kojit, což je tu považováno za animální přežitek, který navíc nabourává rovnost mezi mužem a ženou, protože partner je od dítěte odstřižen. 
A potom ta móda... všechno půjčené, zašívané, opravované, ale stále čisté, upravené a vyžehlené. Navíc netoužím po nových trendech, nemám značkovou ani kabelku, ani peněženku, ani přívěšek na krku a už vůbec u mě nehledejte zásnubní prsten. Jsem prostě úplně vychýlená a většina hmotných statků, smluv a zvyků francouzů se mi výrazně příčí. 

Ale s jedním z nich chodím. Už dlouho. Teď s ním čekám to naše mimčo, a tak to pro nás pro oba začíná být nějaké intenzivnější. Dřív bylo tak nějak jedno, že partner s něčím nesouhlasí, jednalo se většinou o debaty kolem dekorace jeho bytu a kam pojedeme na dovolenou. Teď máme ale nejen společný byt, ale i doživotní projekt 'baby'. Harold je oficiální součást mého života. Kompromisy, na které jsem doteď nevěřila, se vetřely do mého života a po měsících vzdoru musím dnes říct, že to není úplně blbý. Paradoxně dokážu ty pozitivní účinky sledovat především u něj: 

Zamiloval si nakupování z druhé ruky, což ještě před měsícem zásadně odmítal. Dnes online bazar 'leboncoin' považuje za svůj neoblíbenější supermarket. 
Jak sám říká: chytil virus příroda. Nemá zdaleka tak silné příznaky jako já, po týdnu bez procházky lesem ho nechytají úzkosti, frustrace, agrese a panické záchvaty, ale kdykoliv ho s sebou vytáhnu do lesa, na dovolenou do přírodní rezervace kde ani signál není nebo na farmu, kde si sami můžeme narvat co chceme, tak ho to moc baví. 
Nakupuje 'organic', už si s sebou do obchodu stejně jako já bere textilní tašku i pytlíky na zeleninu a ovoce. Doma vařil vždycky, teď se pomalu přibližuje doba, kdy si s sebou bude brát ty organické obědy i do práce. 

A já se také hodně učím a mnoho rozhodtnutí, které jsme udělali společně (třeba který gauč z frcu koupit) bylo určitě lepších, než můj původní návrh. A myslím, že teprve s příchodem naší dcery příjdou opravdové kompromisy. Máme naprosto odlišné názory téměř na všechno kolem její výchovy. No ještě aby ne. Já jsem vychýlená, on je příkladný reprezentant systému. 

I tak se ale dál učím, že to všichni máme fakt hozené úplně jinak. Ne líp, ne hůř, prostě jinak a jediný způsob, jak si život užívat je pořád dokola si opakovat větu Jaroslava Duška ze hry Čtyři dohody. 

A to doslova. První věc, kterou jsem v rámci mého těhotenství a očekávání naší dcery pořídila, stála přesně jedno euro! 

Můj post na facebooku funguje skvěle, ani ten email jsem nemusela posílat. Doma jsem jen tak mimochodem prohodila, zda to mamka četla... nečetla, tak jsem jí to převyprávěla a - protože ona je úžasná - tak to kompletně prošlo! Dostali jsme od ekologicky certifikované textilní plínky a v německu vyrobený dudlíček. 
"A pak tam měli taková ta kousátka, no byly strašně krásný, už už jsem ti chtěla něco koupit, ale... bylo tam napsáno 'vyrobeno na sri-lance', tak jsem věděla, že to by neprošlo." 
Jooo, funguje to... o kousátko v bytě míň. 
Po návratu z Prahy do Paris jsme začali s přítelem projíždět inzeráty na bazaru - sháněli jsme něco, do čeho dáme naší pusince to poděděné oblečení, protože v našem minimalistickém bytě není prostě nic na zbyt. My máme každý jednu vestavěnou skříň s deseti ramínky a třemi poličkami, takže není opravdu ani prostor, který bychom mohli vyklidit... a tak brouzdáme netem, já sháním ještě nějaké další plínky a bryndáčky a najednou... 

Bryndáček ve tvaru santy, nepoužitý a za jedno euro?? A z druhé ruky, samozřejmě, takže tohle si omluvim. Vánoce a miminka totiž miluju nejvíc a i když je to Santa a ne Ježíšek, či lokální reprezentant Pére Noel, tak jsou to prostě vánoce a mojí holčičce bude neskutečně slušet u sváteční večeře :-)