Možná jste mezi svátky shlédli vánoční díl pořadu Trochu Inak s Adélou Banášovou, kde mi bylo tou ctí být v roli hosta (a bylo to mimochodem úplně super!) a kde jsem prozradila rodinné tajemství, že děláme doma z prdu kuličky. A ačkoliv je ze mě dnes 'big city girl', žila jsem v Londýně, v Šanghaji a teď jsem zpět v Paříži, stále dělám z prdu kuličky, jen v těch velkoměstech k tomu už nejsou tak ideální podmínky, jako doma. 
Co se týká dekorace bytu, v Paříži by asi každý zklouzl k pohodlí a nádheře květinářství, ale jejich nabídka zdaleka neodpovídá mým eco-friendly a etickým hodnotám (kytky většinou putují přes půl světa, jsou pěstované v zemích, kde není dostatek vody ani pro místní obyvatele a zabalené jsou do igelitu... fuj), ačkoliv na první pohled vypadají jejich výlohy naprosto božsky! 

Před vánoci navíc zaplavily květinářství vánoční stromky zastříkané jakoby sněhem. Moc by mě zajímalo, z čeho to je, ale na ryze přírodní produkt, který se se stromkem přirozeně rozloží, to nevypadalo... A tak jsem se rozhodla možná pro méně elegantní, ale velmi smysluplnou výzdobu. 
​Koncem loňského roku jsem začala podnikat pravidelné nedělní výlety do lesa. Není to tak easy jako v rodných Čelákovicích, musím nejdřív dvě zastávky příměstským vlakem směrem na Versailles, ale pak je tam opravdový les. Ani Jardains de Tulleries, ani Hyde Park, je tam fakt super velkej les! A jako správný milovník vánoc jsem tam první cesmínu utrhla už v říjnu... Začátkem listopadu jsem tam natrhala i nějaké suché kytky a větve tůje, protože jehličnany tam nerostou. Na druhou stranu sem tam nějaká větev upadla veřejným vánočním stromům u nás ve čtvrti, tak jsem je beze studu zvedla a doma s nima ozdobila prázdné květináče za oknem. Vzhledem k tomu, že Paříž a Francie obecně není příliš eko země (ale teď tu žiju já a všechno se brzy změní!), nedá se tu třídit bio-odpad a v našem bytě si o kompostu na zahradě můžu nechat jen zdát, takže mou vánoční dekoraci po sezóně čekalo ještě jedno dobrodružství - návrat do lesa. ​

Ve fotopříběhu vidíte: dekorace za oknem, dekorace ve vlaku směrem Versailles a nakonec dekorace zpět doma, v lese, šťastná se rozkládá po boku nějakého vánočního stromku. 
​Červenou mašličku jsem si samozřejmě schovala na příští rok :-) 

Velké díky Veronice z blogu Sláma v Botách, v jejíž článku najdete spoustu další inspirace na dekorace za babku. 

Ve světě udržitelné módy začíná být geografický zmatek. 
Jedním z pionýrů zodpovědného přístupu k vyrábění oblečení je outdoorová značka Patagonia. Ano, její jméno je inspirováno územím na v jižním cípu Jižní Ameriky - Patagonie se rozkládá na úzení Čile a Argentiny, viz mapa. Nedávno se na trhu objevila nová značka, Animana, která opravdu pochází a působí v oblasti Patagonie a tak v tom máme trochu zmatek, ale snad je takhle jasné, ze značky Patagonia a Animana nemají spolu nic společného, jen inspiraci či původ v téměř nedotčené přírodě Patagonie. 

Animana přišla na svět omylem, ale z lásky. Zakladatelka Adriana Marina se narodila v Andách a své dětství prožila mezi pobíhajícími zvířaty a v čisté přírodě (to chceš! Ještě, že mě moji milovaní rodiče aspoň čas od času vzali do Krkonoš a na Šumavu... hory, baby!). Adriana se při studiu věnovala ekonomice, dotáhla to až na doktorát, ale místo polemik nad hrubým domácím produktem se vrhla na ochranu malých lokálních firem a propagaci světové ekonomické rovnosti. 18 let působila jako profesor, založila neziskovou organizaci Foro de Moda Etika Latinoamerika a ve stejné době si uvědomila, že pokud chce opravdu změnit svět, nemůže zůstat u teorie a navštěvování řemeslníků v horách, musí jim poskytnout přístup k trhu, který koupí jejich produkty a tak jim dovolí dál pracovat a žít tak, jako jejich předci. A tak se zrodila Animana.

Bez projektů jako je Animana by brzy lidé z And museli sejít do údolí a začít pracovat nejspíš v nějaké továrně. Jejich způsob života se po staletí téměř nezměnil. Dnes mají solární panely, které nabíjí jejich mobilní telefony, ale to ovlivnilo jejich život jen minimálně. Živí se výrobou textílií z vlny lam, koz Vicuna a merino ovcí, které volně pobíhají po stráních hor kolem nich. Vždy jednou za rok je naženou do ohrady, opatrně je ostříhají a pustí je zpět na pastvu. Menší šanci na návrat na pastvu mají zvířata starší čtyř let. Z těchto továren na přírodní vlákna se čas od času stane večeře. 

Animana není typická fashion značka, není to vlastně vůbec fashion značka. Hlavními produkty jsou doplňky to bytu - plédy, přehozy, deky, polštáře - a doplňky jako takové - čepice, rukavice, šály. V nabídce se ale pomalu objevují i svetry, kalhoty a oblečení pro děti. Fashion značky dnes žijí pod tlakem rychlosti a poptávky po novinkách každý týden. Animana ve svém slow fashion světě sezóny také dodržuje, protože v létě je vedro a v zimě je zima, jinak ale žije spokojeně mimo systém. 

Animana přivítala mě a moje studenty z Ameriky v jejich Pařížském butiku. Adriana, zakladatelka značky, je aktuálně v Argentině a tak se nám věnovala živoucí legenda, paní Dominique Peclers. Dominique Peclers je zakladatelka jedné z největších trendsettingových agentur, Peclers Paris, která má dnes pobočky na třech kontinentech. Dominique je dnes již 83 let, agenturu v roce 2007 prodala a začala se věnovat jiným projektům, často kolem udržitelnosti a módy. Problém většiny udržitelných značek v estetice jejich produktu i prezentace. Když se Dominique setkala s Adrianou, rozhodla se jí pomoct vybrat produkty, vystavět značku a představit ji západním trhům. 
"Tady vidíte produkty, které jsou ručně vyráběné a když říkám ruční řemeslná výroba, myslím tím opravdu komplet ručně vyrobené produkty. Ty ženy ručně přebírají vlákna z ovcí a lam. Podle toho z které části srst je, podle toho je jemná nebo hrubá, je tedy potřeba ji roztřídit, potom sčesat tak, aby byla všechna vlákna v jednom směru a potom jsou ručně soukána. Ani na soukání nepoužívají žádné stroje. V životě jsem nic takového neviděla. Ty ženy takhle tráví celé dny, i když s vámi hovoří, pořád soukají." Z ručně soukaných příží jsou potom ručně tkány nebo pleteny originální plédy, šály a povleky na polštáře. 

"Máme i produkty, které jsou zpracovávány na strojích. Většina produktů jsou v přírodních barvách, není na nich tedy vůbec žádná chemie. Pokud barvíme, tak pouze přírodními barvivy. Svetry, které jsou pletené na strojích se prodávají hůř než ručně zpracované doplňky. Ta vlákna jsou v nebývalé kvalitě, kterou si v žádném řetězci nekoupíte, ale vizuálně už si ty produkty vypadají skoro stejně. Naši zákazníci jsou sofistikovaní, chodí sem pro originalitu a výjimečnost, proto konvenční zpracování nemá takový úspěch" vysvětluje Dominuque Peclers společně s cenotvorbou a distribuční strategií animany. 
Awh... Víc takových. Když si vzpomenu na statisíce dělníků, kteří v chudých zemích zachvácených oděvním průmyslem museli opustit své vesnice a tradiční způsob života, aby pracovali v továrnách, chci už nakupovat jen u animany, stát se součástí řešení, ne problému. Zachovat na týhle planetě to, co má smysl. 
Podívejte se na kompletní prezentaci o Animana zde. 

Zítra, 13.11.2015, se v New Yorku konná C2C symposium, a tak - ačkoliv tam nemohu být - mám pro vás lespoň blog post, poctu Cradle to Cradle, díky pánům Williamu McDonoughovi a Michaelu Braugardovi za vizi o světě, ve kterém chci žít. 

Základní princip Cradle to Cradle jsem nastínila v minulém článku. Jedná se o systém, kde materiály donekončna kolují bez ztrátě na kvalitě a bez toho, aby poškozovaly přírodu. Je důležité koncipovat materiály tak, aby se daly dál recyklovat a produkty tak, aby se daly snadno oddělit na jednotlivé recyklovatelné části. Všechny materiály se dají rozdělit do dvou základních skupin: přírodní materiály a technické materiály. Každá skupina si koluje ve svém cyklu a všechem odpad se stává živinami pro svůj systém. 

Lineární systém výroby by se v této terminologii jmenoval Crale to Grave - od kolébky do hrobu. V tomto systému dnes frčí drtivá většina všeho zboží. Jedná se o samé 'crude products', hrubé prdukty, které byly narychlo sesmolené v honbě za penězi bez zamyšlení nad tím, jak je jednou můžeme recyklovat. Když nikdo neví, jak je můžeme recyklovat, tak je nikdo recyklovat nebude. I produkty, které dnes recyklujeme k tomu ale nejsou předurčeny a tak jsou 'znásilňovány' do nových materiálů a forem, jsou v nich nadbytečné a nebezpečné chemikálie. Máme prostě 'design problem'.

"Crude Products
Produkty, které nejsou navrženy výhradně pro zdraví lidí a planety jsou neinteligentní a neelegantní - nazýváme je hrubé produkty." 

"Představte si, že stojíte u dnešní typické skládky: starý nábytek, potahy, koberce, televize, oblečení, boty, telefonu, počítače, komplexní produkty a plastové obaly stejně tak jako organické materiály jako například pleny, papír, dřevo a zbytky jídla. Většina z těchto produktů byla vytvořena z hodnotných materiálů, které si vyžádaly úsilí a náklady na jejich získání a výrobu, materiály v hodnotě miliard dolarů. Ty organické materiály mají také svou hodnotu - mohou se rozložit a vrátit bio živiny do půdy. 
Naneštěstí, všechny tyto věci jsou zarovnané na skádce, kde příjde jejich hodnota vniveč." 

"Přemýšlejte o tom: systém vás nazývá 'spotřebitelem', ale je toho málo, co doopravdy spotřebujete - nějaké jídlo, tekutiny. Všechno ostatní je navrženo tak, že to máte jednou vyhodit = throw it away. But where "away"? Of course, "away" does not really exist. "Away" has gone away." 
Promiňte, nemohla jsem si tu anglickou slovní hříčku z Cradle to Cradle odpustit. V Češtině to zní mnohem méně cool, nejbližší překlad by byl asi: ... že to máte jednou vyhodit pryč. Ale kam 'pryč'? Samozřejmě, že pryč je pryč, zmizelo. 

"Navíc to, co my vidíme v našem odpadkovém koši, je jen vršek ledovce. Samotný produkt obsahuje pouze 5% surových materiálů, které jsou zapotřebí při procesu výroby a distribuce." 

"Hory opadu kupící se na skládkách jsou narůstající starost, ale ani objem tohoto odpadu a prostor, který zabírají, není hlavním problémem cradle-to-grave designu a systému. Větší starost nám dělají všechny ty živiny, hodnotná potrava jak pro průmysl tak pro přírodu, které jsou kontaminované, přišly nazmar, jsou ztracené. Nejsou ztracené pouze proto, že nemáme adekvátní systém jejich znovuzískání; jsou ztracené proto, že mnoho produktů jsou dnes tzv. Franknštajnovy produkty, jak je humorně nazýváme. Jsou to směsice materiálů chemických a biologických, kde žádný z nich nemůže být zachráněn po svém současném životě či využití." 

Ačkoliv nechtěně, lineární systém nám přinesla industriální revoluce. Společně s ekonomicko-politickým systém stvořila dnešní situaci, kdy je levnější těžit ropu a vyrábět z ní v rozvojových zemích nový plast a potom ho vyhazovat na skládky, než recyklovat plast, který už v západních zemích a všude po světě máme. A není ho málo. 
Řešení už přicházejí. Například bioplasty vyrobené z kukuřice, které se v industriálním kompostu rozloží během několika měsíců, v přírodě by to i tak trvalo desítky let. Co je ale důležité je, že bio plasty přírodu nekontaminují, jsou bezpečné. 
Slyšela jsem také, že se blíží vyhláška, že města musí zajišťovat popelnice na bio odpad, abychom alespoň přírodní žinivy navrátili přírodě a nehnojili jsme chemií. Těším se, že jednou přijde vyhláška o tom, že i to nejlepší naše hnojivo bude navráceno přírodě, ale s tím, kolik dnes lidé berou antibiotik a hormonů je snad lepší, že to nejcenější, co bychom přírodě mohli dát, je chemicky vyčištěno a skončí na kontaminované skládce... 

Anyway, vidím a cítím, že základna uvědomělých spotřebitelů a podnikatelů roste, lepší zítřky jsou za dveřmi. 
<3 Kamila 

[Zaráží mě, že jsem o samotné té knize ještě ke mě na blog nic nenapsala... hm... ]

William McDonough je architekt. Již při studiích se zajímal o udržitelnost a navrhování lepších budov. Ať už to byl on sám, nebo jeho kolegové se stejným smýšlením, vždy navrhli jen 'méně špatný' dům. Měl menší spotřebu, materiály byly více udržitelné, barvy a nátěry méně zdraví škodlivé. Prostě méně špatný. William toho měl už jednou ale dost. Už nechtěl být jen méně špatný, chtěl dělat věci opravdu dobře na 100%. A tak se zrodil princip Cradle to Cradle. 

Cradle to Cradle je návod na tvoření lepšího světa, víc než udržitelnost, vylepšená cikrulární ekonomika, svět bez odpadu, systém, ve kterém můžeme všichni žít v hojnosti. Protože veškerý odpad je využit jako živiny - buď pro biosféru, nebo pro technosféru. Industriální reinkarnace materiálů za použití čisté energie - od kolébky do kolébky. 

Základním principem Cradle to Cradle je, že se všechny materiály do nekonečna recyklují ve dvou oddělených cyklech: přírodní materiály v přírodním cyklu tak, jako již milióny let a syntetické nebo technické materiály v technickém cyklu tak, jak se o to dnes pokoušíme. Současný systém má ale mnoho nedostatků. 
Materiály a produkty, které jsou dnes na trhu, nejsou koncipovány a vyvájeny s myšlenkou na jejich další upotřebení. Ani PET lahve nejsou vyrobeny tak, aby se daly dále recyklovat (ačkoliv několik modelů na trhu už to má na sobě napsáno, netroufám si potvrdit, že to je pravda). 
Z PET lahve se totiž další PET lahev udělat nedá. Ano, dají se z nich udělat vlákna a z těch se dá udělat fleezová bunda, ale na novou PET lahev je potřeba panenská ropa. Tento způsob 'recyklace' zdá se mi poněkud nešťastný, nedokonalý. 
Další zarážející věc na současném systému je trvanlivost obalů obecně. Koupíte si třeba právě tu lahev vody nebo bonbóny. Během několika hodin obsah zmizí, obal tu ale zůstane ještě stovky let. 

Podle Cradle to Cradle máme 'design problem'. Ve shonu, který nastolila průmyslová revoluce, jsme začali vyrábět produkty a hledat levnější a rychlejší způsoby jejich výroby, a nějak jsme zapomněli pozastavit se nad tím, zda má naše konání smysl v dlouhodobém horizontu. V době průmyslové revoluce se zdálo, že přírodní bohatství je nekonečné, že máme spoustu lesů a různých surovin. Nikoho by ani nenapadlo, že je třeba vyrvářet nějaký uzavřený cirkulární systém a vyvíjet produkty k tomu určené. Dnes je to naopak nevyhnutelný scénář. Pro někoho strašidelná změna, pro mnohé z nás radostná a kreativní výzva. Navrhovat materiály a produkty k recyklaci předurčené. 
​
* Kombinují přírodní a technické materiály pouze tak, že se dají zase snadno oddělit.
* Dají se do nekonečna recyklovat bez úbytku na kvalitě.  
* Obsahují pouze bezpečné materiály a chemikálie. Nejsou toxické nebo karcinogení. 
* Jsou vyrobeny čistou energií (energií obnovitelnou, bez emisí CO2) 

Je to již dvacet dní od Svobody Naživo, ale většina z nás z toho kulturně-sociálního zážitku čerpá dodnes. 
Svoboda Naživo je unikát mezi konferencemi. I sám Vincent Stanley pronesl, že v Americe by se takováhle sešlost dala uspořádat jen stěží. Byla by nejspíše zatížena akademiky a odbournou obcí, ale v Čechách si Tomáš Hajzler prostě řekl, že udělá konferenci nezatíženou, svobodnou. A tak jste na Svobodě Naživo opravdu mohli kroutit hlavnou nad jejím úžasným tématem, konceptem i dramaturgií. 
Já jsem si Sovobodu užila po svém. Dostala jsem 20 minut na na všechny moje vášně - veřejné projevy, udržitelná móda, Cradle to Cradle a sdílení vize o lepší budoucnosti, která je 'totally feasible'. 
Celý můj život se v poslední době točí kolem konceptu Cradle to Cradle. Kdybych ho neobjevila, v životě bych si netroufla někoho učit o tom, co je to udržitelná móda, neměla bych pro něj totiž řešení. Dnes ho mám. Je to víc než cirkulární ekonomika, je to svět bez odpadu, bezpečný svět hojnosti kde odpad rovná se jídlo. Stačí jen jinak přemýšlet o tom, jak děláme věci, jak a proč je navrhujeme, zhodnotit vstupní a výstupní materiály. 
Princip Cradle to Cradle zmínil ve své knize Zodpovědná Firma i Vincent Stanley.Jeho vlastní outdoorová firma Patagonia je pionýrem udržitelné módy, vzor toho, jakým směrem bychom v podnikání měli jít. Přesto ale není většina oděvů v jejich kolekci vyrobena podle zásad tohoto principu. 
V pátek 5.6. proto přišel pro mě zásadní okamžik celé Svobody Naživo. Při Q&As s Vincentem padla z mé strany jasná otázka: 

"Do you believe it is feasible to set all your collection into Cradle to Cradle?" 
"Yes", answered Mr. Stanley. "It is totally feasible." 

Yes, guys, takže teď chystám sérii článků a videí o tom, co je to Cradle to Cradle, jak se to dá aplikovat v módním průmyslu a jak bude náš svět vypadat, až se do toho všichni patřičně ponoříme. 
Zatím si můžete přečíst knihu Zodpovědná Firma nebo se podívat na Šest tajemství zodpovědného podnikání Vincenta Stanleyho.

<3 Kamila