Blíží se konec sedmého měsíce mého těhotenství a zatím mě nestálo ani euro... kromě výdajů za zdravotní péči ve Francii, všude tolik opěvované sociálně zaměřené zemi. Ale to by asi patřilo do úplně jiného blogu. 
Každopádně ani euro! A to mám každý den co na sebe a dokonce i oblečení na naší nastávající dceru na celý rok!
Dále - kamarádka Lenka mi vyjmenovala seznam věcí, které dítě vůbec nepotřebuje, ale marketing je to skvělej... takže jsem přítelovi ze seznamu vyškrtla přebalovací stůl, kočárek, vaničku a židličku (Lenka mi dá jejich. Jějí dítě v tom stejně jedlo jen jednou...). Auto nemáme, takže ani ta autosedačka, která je prý jediná opravdu nezbytná, by u nás neprošla. Ačkoliv občas si půjčujeme elektromobily od města Paříž, tak autosedačku možná časem rádi nějakou podědíme, odkoupíme. 
Řeším ještě plenky a potřebuji si koupit / půjčit šátek na nošení miminka. Prý minimálně tři, protože jeden bude poblitý, jeden se bude sušit a ve třetím si budu houpat naše nemluvně. 
A tím jsme na nějakou dobu vyřízení (prosím, jestli to není pravda, tak mi to do komentářů pište nějak opatrně, ať nepříjdu o svůj nabytý klid. Těhotné ženy se nemají rozrušovat). 

S jejím příchodem mě ale asi teprve čeká ta hlavní výzva - jak zabránit lavině krámů, které se povalí do našeho zatím docela minimalistického bytu. Není velký, ale vzhledem k tomu, že tam skoro nic není, tak si udržuje dojem prostorného slunečného bytu. Proto se držím pravidla 'hlavně toho nemít moc'. 
Plánuji napsat email příbuzným a blízkým přátelům s nějakou pěknou fotkou z našeho očekávání a s jakýmsi návodem: 

Milovaná rodino a drazí přátelé, 

neměli jsme ani zásnuby, ani svatbu, takže se omlouváme, že jsme vás připravili o párty, ale jistě vám to brzy nějak vynahradíme. 
Vím, že se všichni těšíte s námi na naše mímo, chcete nám být nápomocní a bejbátko patřičně potěšit, proto bych vám chtěla dát praktický návod, jak na to: 
Nekupujte našemu dítěti žádné hračky. Budeme rádi, pokud nám případně zapůjčíte něco, co rozvíjí lehkou motoriku a podobné záležitosti a nebo nějaké nezničitelné knihy v češtine, angličtině, francouzštině či yorubě. (Kamarádka Veronika taky doma moc hraček nemá. Jen pastelky a dřevěné kostky. Když si její dcera chce hrát třeba na kuchyň, tak si prostě vezme hrnce! Hlavně toho nemít doma moc...) 
Nekupujte našemu dítěti žádné oblečení. Máme půjčeno na celý první rok od přátel, kteří bydlí v Paříži, takže to by bylo vyloženě dříví do lesa. 
Pokud se k nám chystáte na návštěvu a chcete něco přinést, tak nás potěší jakékoliv organické ovoce či zelenina nebo doma připravené zavařeniny, bábovky, džusíky a tak. 
Pokud chcete dát našemu bejbátku něco praktického do života, tak zde je číslo účtu, kam to můžete poslat XXXXXXXX.
A pokud chcete potěšit naši budoucí rodinu, tak bychom si přáli odšťavňovač s mixérem, na který šetříme na účtu s tímto číslem XXXXXXXXX. 

Hmmmm, tak nevím, není to moc?
Má jakoby tchýně z tohoto mého přístupu neměla moc radost: 'OMG Kamila, you are sooo complicated! You either have everything or you do not want anything else!' Ale dovolili jsme jí koupit náramek. Pokud by moje maminka tedy chtěla tradičně kupovat nějaké zlato, zbyly na ní naušnice. To mi příjde jako super řešení. Jeden náramek a jedny naušnice ještě náš byt určitě snese. Zkusim nadhodit nějaké recykované kovy třeba z nášlapných min z Vietnamu nebo alespoň certifikované fair-mined zlato, při jehož těžení a obchodování s ním prý neměl nikdo přijít o život... 

Kromě náušnic a náramku mi ale nic nesmí přes práh. Protože jsem se právě dočetla očividnou skutečnost, že lidi, kteří mají doma moc věcí, jsou prokazatelně nešťastnější, trpí kardio-vaskulárními problémy a stressem mnohem víc, než ti, co toho mají doma málo. Má to špatný vliv i na jejich vztahy a to by se mi teď zrovna moc nehodilo, protože statisticky se během prvního roku dítěte rozejde 25% párů! Tak nač ještě zvyšovat to riziko :-) 

Anglicky Fast - určitá doba, po kterou si něco odepíráte. Půst si asi spojujete s jídlem. V mém případě čekáte nějaké odepírání nakupování, ale dnes to bude ještě mnohem zajímavější. 

Když jsem se odstěhovala do Londýna, nastolila jsem první půst. Inspirovalo mě k tomu hluboké nastudování Islámu kvůli mé bakalářské práci. Dočetla jsem se tenkrát mimo jiné, že půst má funkci fyzické očisty a odepírat si jídlo po několik dní je velmi dobré pro organismus. 

Určila jsem tři věci v mém životě, které mi nevyhovují a chci je změnit: 
Přestat kouřit - ano, při pauzičce v práci nějak nebylo nic lepšího na práci, ale ten smrad a zničené plíce za to určitě nestály. 
Přestat koukat na seriály - odstěhovala jsem se do Londýna totiž úplně sama a nikoho jsem tam neznala a vykopat se každý den do nějakého muzea, galerie, či se jen tak courat po městě, to byla opravdová výzva. 
Přestat jíst maso - to v podstatě nebyl problém. Chtěla jsem jen utvrdit svou vůli, maso jsem v tu dobu už téměř vůbec nejedla. 

Po dvou týdnech bez Zoufalých Manželek, cigaret a masa jsem se k žádnému z těch ‘zlozvyků’ na dlouhé měsíce nevrátila. Můj život byl takhle o tolik lepší! 

Před měsícem jsem vyhlásila další půst. Na měsíc jsem se zřekla stížností a pomlouvání - takového toho nevědomého mluvení o někom jiném za jeho zády a přitom v jeho přítomnosti byste tohle asi nikdy nahlas neřekli. 

Za každé porušení půstu jsem odevzdala fazoli do krabičky. Už když jsem si připravila fazole a krabičku jsem věděla, že tenhle měsíc se můj život od základů změní. ​

Zněl mi pořád v hlavě tento citát od Robina Sharmy, který jsem měla loni vylepený nad pracovním stolem. Byla jsem si jistá, že to bude přesně takových 30 dní.

Když si totiž dáte cíl, připravíte si fazole a krabičku, fakt si dáváte pozor na to, co říkáte. Nestěžovat si a nepomlouvat jsou cíle, které jsem si nastavila díky knize Čtyři Dohody - pokud jste to ještě nečetli či neposlouchali, určitě si dejte. Pokud už jste to četli, ale život vám to nezměnilo, přečtěte si to znovu, potom si připravte fazole a krabičku a přestaňte na měsíc hřešit slovem. Začněte - jak říká Jaroslav Dušek - mířit slovem přesně. 

Půst jsem zahájila, protože můj najetý způsob komunikace ubližoval mému příteli. Stěžování byla pro mě přirozená forma komunikace a často jsem si - bohužel - v žertu stěžovala na něj a to před jeho přáteli. Jemu to ale vtipné nepřišlo. Ani jeho přátelé nepochopili, co to plácám, a začali se ho ptát, jestli je mezi námi všechno v pořádku, když jsem evidentně v tom vztahu nespokojená! Ale já jsem spokojená! Jen jsem zvyklá používat stížnosti pro pobavení společnosti. Aurč. 

A tak jsem si přestala stěžovat. Nedala jsem to úplně na 100%, pár fazolí do krabičky přirozeně přibylo. Také se to mnohem lépe dodržuje když si s někým píšete, než když mluvíte. Začala jsem po sobě opravovat věty, kde jsem stížnosti používala pro pobavení ostatních a přitom jsem tím srážela v očích mých přátel i mé rodiny mého milovaného muže. Postupně jsem ale byla schopná pozorovat, co říkám a jak se tam ty stížnosti objevují a i v mém tempu jsem byla schopná mířit slovem přesně. ​

Asi před týdnem nám život nabalil nějakou složitější situaci. Podle zaběhlého programu bych zavolala kamarádkám a začala si stěžovat: co mi řekl, co to asi znamená, co to bude mít asi za důsledky, pa-ni-ka! A protože mám opravdu super kamarádky, daly by mi hned za pravdu a utvrdily mě v tom, že já mám pravdu, že on je ------ a že každopádně musím nějak zakročit, něco mu říct, nebo ho někam poslat.
I o tomhle ta super kniha Čtyři Dohody mluví. Přemýšlejte sami, kolikrát jste o svých nejbližších mluvili ošklivě jen proto, aby vám ostatní dali za pravdu.
Ve stěžovacím půstu jsem nikomu záměrně nevolala, ale když se mě někdo zeptal ‘jak se máš’, tak jsem se neudržela, hodila jsem fazoli do krabičky a začala vyprávět historku.
Má drahá kamarádka I. mi do telefonu řekla: no, Kamilko, nevím, možná ho budeš muset i někam poslat jestli to takhle bude pokračovat.
Uvědomila jsem si, že to ale já vůbec nechci! Že už evidentně zase pomlouvám mého muže a nemířím slovem přesně, protože já jsem chápala, že prochází trochu složitějším obdobím a já vlatně taky, a že nehledám utvrzení v tom, že je ----- ani v tom, že ho mám poslat někam. Takže jsem evidentně pořád nemíříla slovem přesně. Ale postupně jsem na tom pracovala, moje komunikace se dál upravovala a stížnosti i jejich náznaky se úplně vytratili a s tím - pozor, teď to příjde - se nastolil i úlný klid v mé duši. To, co bych před rokem asi vnímala jako patovou situaci a pomalu bych balila kufry, teď prožívám plná lásky a klidu. Dívám se zamilovaně na mého muže, když večer usíná, vím, že je to otázka pár dní, kdy potřebuje trochu prostoru, tak jako já občas potřebuji být trochu víc sama. A tím, že jsem svou mysl nenakrmila vlastními pomluvami, nenahněvala jsem se na něj a nepřikrmila svou bestii názory a oporou mých super kamarádek, tak se včera všechno zase srovnalo. Já byla klidná, milující partnerka a ne histerka, která strhává všechnu pozornost na sebe i když je to můj partner, který má těžší období. Povídali jsme si celý večer a potom si mě k sobě přitulil když jsme usínali. ​

P.S. Tisíceré díky Viole, která mě před pár lety provedla prvními kroky k mému dnešnímu já. Děkuji <3

Já a umělohmotnej kožich, jeden z mých prvních dní v Paříži, leden 2012. 

Ten kožich se nám jednou objevil doma, v Čechách. Babička ho ulovila v nějakém sekáči a přinesla nám svou kořist. A fakt se trefila! Ty umělohmotný chlupy mě hřejou už čtyři roky kdykoliv teplota v Paříži - či kdekoliv jinde - klesne pod 8°C. Dělala jsem si srandu, že je vyrobený snad z azbestu, teflonu, či něčeho naprosto nezničitenlýho a nekompostovatelnýho. A tak začalo naše nekonečné dobrodružství. 

Rozložila se mu ale podšívka, která datovala dobu jeho vzniku minimálně do padesátých let. Tak jsem mu před rokem a půl osobně všila podšívku novou. Vypárala jsem jednoduše podšívku z nějakého saka, které jsme doma uznali za nenositelné, takže ne, nedělala jsem si střih a nedělala jsem celou podšívku sama... je to totální home-made upcycling, ale na první pohled to plní účel s přehledem. Na druhou stranu - ačkoliv mám na podobné machinace papír z Liberecké Technické Univerzity, obor Textilní a oděvní návhrářství - doporučuji to přenechat odborníkům. Není to ještě ani rok a půl a už mi povolily švy na spodním lemu, sakra... 

Čtyři roky, to je teprve začátek. Tenhle teflon je tu se mnou prostě navždy. Mám před sebou jen jednu výzvu: nesmím moc přibrat, abych se do něj po zbytek života vešla.