Mám za sebou měsíční pauzu, výplach. Podle obsahu tohohle blogu to vypadá, že má pauza trvala spíš dva roky, ale pokud mě sledujete jinde a k tomu si přičtete můj ryze soukromý život čerstvé maminky v Paříži, tak víte, že nic nedělám jen poslední měsíc. No ve skutečnosti jen dva týdny, ale měsíc zní víc dramaticky. Jsou prázdniny a to my, učitelky, prostě nabíráme sílu na další školní rok. 

Hrabu se sama v sobě. Nevím, co mám dělat, a tak nedělám nic. I když dneškem právě tak akorát můj svaťák končí. Vracím se do života. Vracím se do tvoření. Uvnitř klidná i divoká. Pevná i smířená. 

Všechno se zaseklo po SLOU DAYS. Čím víc jsme počítali, tím větší průšvih nám ty excelové tabulky ukazovaly. To jsou prostě okamžiky, kdy se potřebujete zastavit a zhodnotit, co budete dělat dál. 

Díky koučingu s mou milovanou Janou jsem rychle analyzovala, která má rozhodnutí nás dovedla do červených čísel a naskočila mi děsná chuť jet dál. Zkusit, zda - pokud upravím tato rozhodnutí - nám to finančně příště vyjde dobře. Ale nenakoplo mě to do nadšeného tvoření. To, že mé podnikatelské aktivity se podobají spíše charitě a navíc ztrátové mě přeci jen posadilo na zadek. Opakuji si: alespoň jedna chyba denně. A slavím to, že žiji, že tvořím, že něco dělám a díky tomu se učím, i když tato lekce je tedy v tomto okamžiku propadu, kdy přemýšlím, jak splatím dluhy, hodně nepohodlná. Zajímavé je, že to není nijak těžké. Beru to relativně s lehkostí, ale naprosto to paralyzuje jakékoliv mé další tvoření. 

Ať dělám cokoliv, chci, aby to smysluplně obohacovalo život můj a všech ostatních živočišných druhů. Přemýšlím, zda SLOU DAYS a SLOU MAGAZINE toto splňují. Cítím, že jo. Že je jen potřeba trochu upravit strategii. Obchodním žargonem bych řekla, že je potřeba udělat pivot. Už zase. Ale tak je to s podnikánim a s životem asi pořád. O tom balancování a vylaďování život asi je. 

Vracím se zpátky na začátek všeho. K mé motivaci. Ke konceptu samotného podnikání, které má podnikateli vylepšovat a usnadňovat život a naplňovat ho potěšením. Jeho podnikání mu má sloužit. 
Vracím se zpět k důvodům, proč ráno vstávám, proč jsem se kdy zapletla s módním průmyslem a jaký je PURPOSE mého života. Workshop BOOST, lekce první. To, s čím všichni většinou zápasíte i celé měsíce. 
Někdy mám pocit, že kdybych jen učila a psala, bylo by to všechno snazší. Ale hned potom si uvědomím, že podle pokusů pana Calhouna je to právě pohodlný život, který zatracuje naší společnost. Moc dobře vím, že kdybych (nic) nepodnikala, neměla bych ani o čem učit, ani o čem psát. Že tvoření módního systému, který by se mi líbil, je už moje nedílná součást. 

"Kamilo, proč nezaložíš značku?" ptali se mě studenti, když jsem začala s workshopy. 
"Já ale zakládám spoustu značek. Tím, že vám pomůžu se stanu součástí vašeho projektu a ačkoliv to není můj projekt, tak jsem ho vlastně pomáhala založit." usmívala jsem se. 
Nějak jsem svou misi vydefinovala spíš v oblasti zajišťování služeb pro značky budoucnosti, než založením jedné z nich. Chci podpořit lokální a udržitelné značky, které nabízejí kvalitní a smysluplný produkt jako protiváhu rychlým hadříkům z řetězců. Tak vznikly workshopy Moyomi.com a SLOU Fashion Days. To je ta má značka. 
Takže už jen tak nekecám. SLOU Fashion Days prošly letos rebrandem a existují na trhu již přes dva roky. A tak, stejně jako mí studenti, i já zažívám denní radosti podnikání. A strašně mě to baví. 

Už jsem se dostala opravdu do toho bodu, kdy mým hlavním úkolem není nic exekuovat, ale jen posouvat neustále dál a dál vizi a motivovat a vést tým. Ale mít jasnou vizi, to není až taková prča. 

Definováním vize začíná celý Fashion Business Semestr. Hned v první hodině se vás ptám: jaký je ten cíl? Co je účelem vašeho projektu, proč má vznikout? A protože je to VÁŠ business, musí super zapadnout a podpořit VÁŠ životní styl, VAŠI VIZI života. Takže najednou se z definování vize pro podnikání stane polemizování nad smyslem života a definování životních ideálů. A z toho pak vzniká vyčerpané prohlášení studentů: "Tak jsme si workshopy koupili v červu. Je konec září a pořád jsme u Boostu. Nedokážu si janě definovat tu vizi." Ale neupadejte do snění bez akce. 

Vize skvělého života je totiž pohyblivý cíl. Já si sedám s bílým listem papíru každého půl roku. Nacítím se na mé aktuální touhy a hodnoty a vytvořím vizi, ke které se potom půl roku přibližuji. Po půl roce si sednu znovu s čistým listem papíru a vybrousím předešlou vizi. Posunuji ji. Nafouknu ji. Vygraduji ji do největšího extrému štěstí a naplnění, který si zrovna dokážu představit a opět se tam půl roku s celým týmem přibližujeme. 

Z toho vyplývá, že s těmi vizemi vlastně nejsem nikdy spokojená, ale - díky bohu za to - mám tu disciplínu kousnout se a jít půl rokem jedním směrem, aby se něco vytvořilo. A mám to štěstí, že směr se nikdy diametrálně nemění. Vize se lehce upravují, nalešťují a zvětšují. Když se podívám zpět do mých deníků a plánů, které jsem sepisovala před čtyřmi lety, tak se můj životní účel od toho dnešního vlastně vůbec neliší. Liší se jen strategie, kterou používám, roste mé sebevědomí a schopnosti se tam dostat. 

A celý Youtube channel Impact Theory. 

Anglicky Fast - určitá doba, po kterou si něco odepíráte. Půst si asi spojujete s jídlem. V mém případě čekáte nějaké odepírání nakupování, ale dnes to bude ještě mnohem zajímavější. 

Když jsem se odstěhovala do Londýna, nastolila jsem první půst. Inspirovalo mě k tomu hluboké nastudování Islámu kvůli mé bakalářské práci. Dočetla jsem se tenkrát mimo jiné, že půst má funkci fyzické očisty a odepírat si jídlo po několik dní je velmi dobré pro organismus. 

Určila jsem tři věci v mém životě, které mi nevyhovují a chci je změnit: 
Přestat kouřit - ano, při pauzičce v práci nějak nebylo nic lepšího na práci, ale ten smrad a zničené plíce za to určitě nestály. 
Přestat koukat na seriály - odstěhovala jsem se do Londýna totiž úplně sama a nikoho jsem tam neznala a vykopat se každý den do nějakého muzea, galerie, či se jen tak courat po městě, to byla opravdová výzva. 
Přestat jíst maso - to v podstatě nebyl problém. Chtěla jsem jen utvrdit svou vůli, maso jsem v tu dobu už téměř vůbec nejedla. 

Po dvou týdnech bez Zoufalých Manželek, cigaret a masa jsem se k žádnému z těch ‘zlozvyků’ na dlouhé měsíce nevrátila. Můj život byl takhle o tolik lepší! 

Před měsícem jsem vyhlásila další půst. Na měsíc jsem se zřekla stížností a pomlouvání - takového toho nevědomého mluvení o někom jiném za jeho zády a přitom v jeho přítomnosti byste tohle asi nikdy nahlas neřekli. 

Za každé porušení půstu jsem odevzdala fazoli do krabičky. Už když jsem si připravila fazole a krabičku jsem věděla, že tenhle měsíc se můj život od základů změní. ​

Zněl mi pořád v hlavě tento citát od Robina Sharmy, který jsem měla loni vylepený nad pracovním stolem. Byla jsem si jistá, že to bude přesně takových 30 dní.

Když si totiž dáte cíl, připravíte si fazole a krabičku, fakt si dáváte pozor na to, co říkáte. Nestěžovat si a nepomlouvat jsou cíle, které jsem si nastavila díky knize Čtyři Dohody - pokud jste to ještě nečetli či neposlouchali, určitě si dejte. Pokud už jste to četli, ale život vám to nezměnilo, přečtěte si to znovu, potom si připravte fazole a krabičku a přestaňte na měsíc hřešit slovem. Začněte - jak říká Jaroslav Dušek - mířit slovem přesně. 

Půst jsem zahájila, protože můj najetý způsob komunikace ubližoval mému příteli. Stěžování byla pro mě přirozená forma komunikace a často jsem si - bohužel - v žertu stěžovala na něj a to před jeho přáteli. Jemu to ale vtipné nepřišlo. Ani jeho přátelé nepochopili, co to plácám, a začali se ho ptát, jestli je mezi námi všechno v pořádku, když jsem evidentně v tom vztahu nespokojená! Ale já jsem spokojená! Jen jsem zvyklá používat stížnosti pro pobavení společnosti. Aurč. 

A tak jsem si přestala stěžovat. Nedala jsem to úplně na 100%, pár fazolí do krabičky přirozeně přibylo. Také se to mnohem lépe dodržuje když si s někým píšete, než když mluvíte. Začala jsem po sobě opravovat věty, kde jsem stížnosti používala pro pobavení ostatních a přitom jsem tím srážela v očích mých přátel i mé rodiny mého milovaného muže. Postupně jsem ale byla schopná pozorovat, co říkám a jak se tam ty stížnosti objevují a i v mém tempu jsem byla schopná mířit slovem přesně. ​

Asi před týdnem nám život nabalil nějakou složitější situaci. Podle zaběhlého programu bych zavolala kamarádkám a začala si stěžovat: co mi řekl, co to asi znamená, co to bude mít asi za důsledky, pa-ni-ka! A protože mám opravdu super kamarádky, daly by mi hned za pravdu a utvrdily mě v tom, že já mám pravdu, že on je ------ a že každopádně musím nějak zakročit, něco mu říct, nebo ho někam poslat.
I o tomhle ta super kniha Čtyři Dohody mluví. Přemýšlejte sami, kolikrát jste o svých nejbližších mluvili ošklivě jen proto, aby vám ostatní dali za pravdu.
Ve stěžovacím půstu jsem nikomu záměrně nevolala, ale když se mě někdo zeptal ‘jak se máš’, tak jsem se neudržela, hodila jsem fazoli do krabičky a začala vyprávět historku.
Má drahá kamarádka I. mi do telefonu řekla: no, Kamilko, nevím, možná ho budeš muset i někam poslat jestli to takhle bude pokračovat.
Uvědomila jsem si, že to ale já vůbec nechci! Že už evidentně zase pomlouvám mého muže a nemířím slovem přesně, protože já jsem chápala, že prochází trochu složitějším obdobím a já vlatně taky, a že nehledám utvrzení v tom, že je ----- ani v tom, že ho mám poslat někam. Takže jsem evidentně pořád nemíříla slovem přesně. Ale postupně jsem na tom pracovala, moje komunikace se dál upravovala a stížnosti i jejich náznaky se úplně vytratili a s tím - pozor, teď to příjde - se nastolil i úlný klid v mé duši. To, co bych před rokem asi vnímala jako patovou situaci a pomalu bych balila kufry, teď prožívám plná lásky a klidu. Dívám se zamilovaně na mého muže, když večer usíná, vím, že je to otázka pár dní, kdy potřebuje trochu prostoru, tak jako já občas potřebuji být trochu víc sama. A tím, že jsem svou mysl nenakrmila vlastními pomluvami, nenahněvala jsem se na něj a nepřikrmila svou bestii názory a oporou mých super kamarádek, tak se včera všechno zase srovnalo. Já byla klidná, milující partnerka a ne histerka, která strhává všechnu pozornost na sebe i když je to můj partner, který má těžší období. Povídali jsme si celý večer a potom si mě k sobě přitulil když jsme usínali. ​

P.S. Tisíceré díky Viole, která mě před pár lety provedla prvními kroky k mému dnešnímu já. Děkuji <3

Alexandra Monhartová založila značku Alex Monhart a tvrdě na ní makala. Vím to, protože od prvního Boostu v Praze na konci listopadu 2014, kterého se Alex účastnila,  jsem s ní několikrát konzultovala její strategie, produkty a dodavatelský řetězec. Dnes je Alexandra živoucím důkazem rčení, že ‘hard work pays back’ - tvrdá práce se vyplatí. V lednu 2016 měla své stání na Berlínském veletrhu SEEK. Chtěli byste také vědět, jak to proběhlo? Mám pro vás mini rozhovor s Alex! Jochouuu! 

Alex, jsi stále ještě součástí slow fashion movement nebo se tvoje značka nějak posunula?
Značka se určitě posunula. Pořád děláme věci v Čechách a pořád se držíme pravidla, že pracujeme každou sezónu pouze na jednom novém produktu, ale nemyslim si, že můj zákazník by nutně musel být součástí slow fashion movementu.

Jak jsi se dostala do Berlína?
My jsme se tam přihlásili a oni nás vybrali, ale jejich výběrové není úplně jednoduché. Podrobnosti by ti k tomu řekl můj sales manager Kuba, ale v podstatě jde o to, že si tě fakt prověřej, kontrolujou úplně všechno - sociální sítě, komunikaci, vizuály... a podle toho se rozhodnou zda patříš do jejich rodiny nebo ne.

Kolik to stálo?
Je to srovnatelé s cenami prezentace na Design Bloku, samozřejmě záleží na velikosti stání.

Jak jsi se připravila? Měla jsi nějaké KPIs (Key Performance Indicators podle kterých měříte úspěšnost svých kampaní a strategií)?
KPIs ani ne, my jsme připravili hlavně podklady - kit pro nákupčí v jednoduchém psaníčku, v něm vizuál a pricelist, na kterým byly všechny informace o maržích, a linesheet - něco mezi katalogem a business podklady.

Považuješ výjezd za úspěch?
Rozhodně. Nabídlo nám to úplně jiný a nový možnosti, hlavně obchodně. Teď se chystáme do Paříže, kde máme agenta. Budeme u něj v showroomu představovat novou kolekci v rámci výletu na Premiere Vision.

Tak tam se uvidíme, super. Dostaly jste na SEEK zakázky?
Ano, několik zakázek proběhlo přímo na místě, teď čekáme na nějaká potvrzení.

A na závěr, Alex: Co bys dnes udělala jinak, aneb co jsi podle tebe zkazila?
Zaplatila bych lepší stání, lepší místo.

A tak je Alex nejenom živoucím důkazem, že tvrdá práce se vyplatí a přinese ovoce, ale také důkazem, že se dá prodat kolekce na prvním výjezdu na veletrh. Nenechte se ale zmást, v jejím případě sehrálo velkou roli to, že byla na malém a specializovaném veletrhu a navíc představila kolekci batohů, ne pret-a-porter.
Alex, moc dík za tvou tvrdou práci a úspěchy, jsi nám všem velkou inspirací <3  

Za dob workshopů naživo proběhl jeden BOOST i v Bratislavě. Zúčastnila se ho spanilá a nadaná Nathalie, jejíž snem bylo šít oblečení, dělat krejčovinu, vytvářet skutečné módní hodnoty. 
BOOST je ale o businessu, je to o nastavování obchodních modelů a dodavatelských řetězců a především o otvírání a vedení vlastních projektů. Jak skloubit vášeň pro šití a krejčovinu s businessem? Půl roku po workshopu se ke mě donesly první odkazy na Natháliin business a já jsem hned věděla, že o ní musím napsat. 
 
Natálie, kolik je ti vlastně let a co aktuálně děláš? 
Mám 22. Som neštudent, živnostník a robím všetko, čo má možnosť zmeniť pohľad spoločnosti na módu. Je to 2,5 roka, čo sa zaujímam o environmentálnu stránku celého módneho kolotoča. Na Boost som sa prihlásila, lebo ma potešilo, že niekto z československej  scény má "gule" o tom hovoriť a pridať osobné skúsenosti. A bolo to skvelé! Rozhodla som sa, že je čas pokročiť s mojimi ideami, začala som aktívne pracovať na projektoch.

Na internetu už visí dva tvé podnikatelské počiny. Jeden z nich je 'módní salón', kde šiješ na zakázku. Druhý je Fashion Tools, platforma pro obrození krejčoviny, která nabízí zákazníkům pomůcky pro šití. Který z nich vznikl dřív a jak jsi k těmto konceptům dospěla? 
Otvorila som si vlastný ateliér (Kornelia Roder). Pracujem s udržateľnými materiálmi, napr. s  látkami, ktoré sú farbené zeleninou a ovocím, čajmi, mierumilovným hodvábom. Je to stále v začiatkoch, ale ľudia majú záujem, pýtajú sa na môj názor na látku, strihy, či pre nich môžem niečo vytvoriť. Je to super pocit, keď ti ľudia dôverujú. Mám rada vysokú módu a prepracované detaily. Chcem aby Kornelia bola o inovatívnych materiáloch, remesle a nositelnosti. Dúfam, že raz sa prepracujem k dodatku "Haute Couture" za mojou značkou. To si dávam ako svoj lifegoal.
 
FashionTools je úzko späté s týmto ateliérom. Keď som bola na stáži v New Yorku, mala som medzi inými vecami na starosť aj nákup materiálov pre kolekciu. V obchodoch ma už poznali po mene a často-krát som obdržala dobré zľavy. Bola som očarovaná z toho výberu korálkov , pierok, gombíkov, retiazok, kamienkov, stúh, pomôcok, látok, kníh, všetkého. Zbalila som si  toho plný kufor. A keď som sa vrátila naspäť na Slovensko, mala som zrazu problém zohnať jeden odtieň látky alebo pekné stuhy. Nemohla som nájsť pásku na figurínu, voskové papiere. A to všetko na dobré šaty potrebuješ! Štvalo ma to a preto som sa rozhodla to zmeniť. Nechcem, aby ľudia museli utekať pre dobré produkty do zahraničia. Tie veci čo ponúkam aj sama používam, takže som si 100% istá ich kvalitou a použiteľnosťou. Ponuka sa ešte rozšíri, som v jednaní s ďalšími dodávateľmi. Onedlho si všetko budeš môcť vyskúšať a kúpiť v ateliéri.
 
Jakou roli v tom sehrál workshop BOOST? 
Ako som už spomenula, nadchla ma tá myšlienka, že budem počuť informácie o udržateľnej móde a biznise v češtine a od osoby, ktorá má informácie z prvej ruky J Dovtedy som všetko čerpala zo zahraničných webov a videí. Boost mi dal všetky myšlienky dokopy a nejak utriedil ten chaos. A dostala som odpoveď na otázky, ktoré som vždy chcela počuť. Keď máš poriadok v hlave, veci ti začnú dávať zmysel a ty vieš čo ďalej. Plus som sa zoznámila so skvelými ľuďmi, z iných oblastí a som za to vďačná.
 
I mě jsi říkala, že udržitelná móda se stala součástí tvého života a pomalu na tuto 'víru' obracíš i svou rodinu a přátele. Jak aplikuješ udržitelnost do svého života a své práce? 
Ano, veľa zo svojho šatníka som predala alebo darovala. Teraz sa skladá zo 60% seconhand oblečenia, 30% toho čo si ušijem a ostatok sú ešte veci z obchodných reťazcov. Ako rodina nakupujeme oveľa menej a veci obšívame až pokiaľ naozaj nie sú na vyhodenie. Tiež som poučila rodičov, že prinášame doma veľa plastového odpadu, tak sme to zresetovali. Keď som s kamarátmi, vždy im poviem nejaké nové zistenie z eco sveta, zdieľam a posielam im videá, rôzne rozhovory, prednášky, články. Mnohí z nich sú najprv pobúrení, potom nastane fáza "je mi to jedno" a neskôr to pochopia a zvažujú ako to zlepšiť. Niektorí už objednávali z PeopleTree. Takýmto spôsobom, chcem poučiť aj svojich zákazníkov a vysvetliť im, že látka je síce o 10? drahšia, ale bude mať napr. hydratačné účinky na pokožku. Teraz sa chystám testovať látku vyrobenú z lotusu. Detailné články o materiáloch potom môžete sledovať na blogu FashionTools.

Tak to byl Natálky příběh. Pokud jste motivovaní, sedněte si na chvilku k Lekci Zero a zažijte alespoň kousek workshopu online. Nebo se podívejte, kde můžete nakupovat lepší módu na stránkách eventu Sustainable Fashion Day. A pokud jste super inspirovaní a motivovaní, napište koment, to vždycky potěší. 

Zítra, 13.11.2015, se v New Yorku konná C2C symposium, a tak - ačkoliv tam nemohu být - mám pro vás lespoň blog post, poctu Cradle to Cradle, díky pánům Williamu McDonoughovi a Michaelu Braugardovi za vizi o světě, ve kterém chci žít. 

Základní princip Cradle to Cradle jsem nastínila v minulém článku. Jedná se o systém, kde materiály donekončna kolují bez ztrátě na kvalitě a bez toho, aby poškozovaly přírodu. Je důležité koncipovat materiály tak, aby se daly dál recyklovat a produkty tak, aby se daly snadno oddělit na jednotlivé recyklovatelné části. Všechny materiály se dají rozdělit do dvou základních skupin: přírodní materiály a technické materiály. Každá skupina si koluje ve svém cyklu a všechem odpad se stává živinami pro svůj systém. 

Lineární systém výroby by se v této terminologii jmenoval Crale to Grave - od kolébky do hrobu. V tomto systému dnes frčí drtivá většina všeho zboží. Jedná se o samé 'crude products', hrubé prdukty, které byly narychlo sesmolené v honbě za penězi bez zamyšlení nad tím, jak je jednou můžeme recyklovat. Když nikdo neví, jak je můžeme recyklovat, tak je nikdo recyklovat nebude. I produkty, které dnes recyklujeme k tomu ale nejsou předurčeny a tak jsou 'znásilňovány' do nových materiálů a forem, jsou v nich nadbytečné a nebezpečné chemikálie. Máme prostě 'design problem'.

"Crude Products
Produkty, které nejsou navrženy výhradně pro zdraví lidí a planety jsou neinteligentní a neelegantní - nazýváme je hrubé produkty." 

"Představte si, že stojíte u dnešní typické skládky: starý nábytek, potahy, koberce, televize, oblečení, boty, telefonu, počítače, komplexní produkty a plastové obaly stejně tak jako organické materiály jako například pleny, papír, dřevo a zbytky jídla. Většina z těchto produktů byla vytvořena z hodnotných materiálů, které si vyžádaly úsilí a náklady na jejich získání a výrobu, materiály v hodnotě miliard dolarů. Ty organické materiály mají také svou hodnotu - mohou se rozložit a vrátit bio živiny do půdy. 
Naneštěstí, všechny tyto věci jsou zarovnané na skádce, kde příjde jejich hodnota vniveč." 

"Přemýšlejte o tom: systém vás nazývá 'spotřebitelem', ale je toho málo, co doopravdy spotřebujete - nějaké jídlo, tekutiny. Všechno ostatní je navrženo tak, že to máte jednou vyhodit = throw it away. But where "away"? Of course, "away" does not really exist. "Away" has gone away." 
Promiňte, nemohla jsem si tu anglickou slovní hříčku z Cradle to Cradle odpustit. V Češtině to zní mnohem méně cool, nejbližší překlad by byl asi: ... že to máte jednou vyhodit pryč. Ale kam 'pryč'? Samozřejmě, že pryč je pryč, zmizelo. 

"Navíc to, co my vidíme v našem odpadkovém koši, je jen vršek ledovce. Samotný produkt obsahuje pouze 5% surových materiálů, které jsou zapotřebí při procesu výroby a distribuce." 

"Hory opadu kupící se na skládkách jsou narůstající starost, ale ani objem tohoto odpadu a prostor, který zabírají, není hlavním problémem cradle-to-grave designu a systému. Větší starost nám dělají všechny ty živiny, hodnotná potrava jak pro průmysl tak pro přírodu, které jsou kontaminované, přišly nazmar, jsou ztracené. Nejsou ztracené pouze proto, že nemáme adekvátní systém jejich znovuzískání; jsou ztracené proto, že mnoho produktů jsou dnes tzv. Franknštajnovy produkty, jak je humorně nazýváme. Jsou to směsice materiálů chemických a biologických, kde žádný z nich nemůže být zachráněn po svém současném životě či využití." 

Ačkoliv nechtěně, lineární systém nám přinesla industriální revoluce. Společně s ekonomicko-politickým systém stvořila dnešní situaci, kdy je levnější těžit ropu a vyrábět z ní v rozvojových zemích nový plast a potom ho vyhazovat na skládky, než recyklovat plast, který už v západních zemích a všude po světě máme. A není ho málo. 
Řešení už přicházejí. Například bioplasty vyrobené z kukuřice, které se v industriálním kompostu rozloží během několika měsíců, v přírodě by to i tak trvalo desítky let. Co je ale důležité je, že bio plasty přírodu nekontaminují, jsou bezpečné. 
Slyšela jsem také, že se blíží vyhláška, že města musí zajišťovat popelnice na bio odpad, abychom alespoň přírodní žinivy navrátili přírodě a nehnojili jsme chemií. Těším se, že jednou přijde vyhláška o tom, že i to nejlepší naše hnojivo bude navráceno přírodě, ale s tím, kolik dnes lidé berou antibiotik a hormonů je snad lepší, že to nejcenější, co bychom přírodě mohli dát, je chemicky vyčištěno a skončí na kontaminované skládce... 

Anyway, vidím a cítím, že základna uvědomělých spotřebitelů a podnikatelů roste, lepší zítřky jsou za dveřmi. 
<3 Kamila 

Inspiraci na novou kolekci jsem nehledala už dlouho. Hledala jsem inspiraci pro název projektů, pro loga, pro vizuální identitu, strukturu webových stránek a především inspiraci podnikat. Dál, ideálně bez přestání vytvářet hodnoty, propracovávat vize a věřit si. Hlavně to poslední, ta víra v sebe sama, je zásadní a velmi těžko se shání, okopírovat se to od nikoho nedá. Ještěže se můžete nechat inspirovat příběhy ostatních. 

​Li Edelkoort je osobnost, k jejíž práci upírá zrak celý svět. Zakladatelka trendsettingu. Ikona. 
Za pozici, kterou si vybudovala, za její práci, široké spektrum služeb a produktů, jsem jí obdivovala už v okažiku, kdy jsem o ní poprvé slyšela ve škole. 
Rok poté jsem navštívila výstavu v Paříži, kterou právě Li kurátorovala a na které byly vidět kousky z její vlastní sbírky. Bizarnosti, blbosti velkých rozměrů. Nebylo to ale nic oproti výstavě, která se konala přímo u ní ve studiu několik měsíců poté, a kde jsem měla tu čest s ní prohodit pár slov. Li postávala v pantoflích a povídala si příchozími a s umělci, kteří u ní ve studiu nainstalovali nepochopitelný aparát - předmět výstavy. Její stážista zatím tiskl stohy fotek, které se měly stát inspirací pro nadcházející trendy. 
Můj poslední styk s Li Edelkoort byl asi před týdnem. Seděla jsem v doma v Paříži a pracovala jsem na Moyomi, na vizi, na směru. V rámci benchmarkingu jsem narazila na video, rozhovor s Li Edelkoort, který začínal slovy: Li Edelkoort je původem z Holandska, již roky působí v Paříži a mluví plynule francouzsky... najednou mi to došlo. Li Edelkoort není odsud, přišla do Paříže, když jí bylo asi 27 a zamilovala se tu a tak tu zůstala. Li Edelkoort se stala ikonou, zakladatelkou vlastního oboru a mimo bezpečí a pohodlí vlastní země. To byla inspirace, kterou jsem hledala. Třetí inspirace Li Edelkoort. 

Pracuji pořád a konstantně na Moyomi.com. Kam ho posunout, jak rozvinout jeho vizuální identitu. Stejně tak pracuji konstantně a neustále na sobě. Kam se posunout, jaké jsou mé cíle. To všechno vyžaduje inspiraci. 
Při hledání inspirace uznávám pouze jedno pravdilo: 
Zapomeňte na google. Kreativní práce vyžaduje kreativní zdroje. Na to naše generace, a obzvlášť ta mladší než naše, často zapomíná. Vyražte ven, umění, divadlo, koncert, balet. Cokoliv, co vás dostane do stavu flow, kde se čas zastaví, nebo letí, kde je vám všechno jedno a cítíte... něco cítíte. 

Výstava I <3 John Giorno ve vás vzbudí mnoho emocí. John Giorno je básník z generace beatníků. Už jen to, že se někdo může takhle proslavit psaním básní, je velká inspirace. John Giorno ale básně nejen psal, dělal z nich popart, dokonce zřídil horknou linku, na kterou můžete zavolat kdykoliv během dne a vyslechnout si báseň! U příležitosti této výstavy Palais de Tokyo zřídilo tento servis ve Francii. Více info zde. 
Výstava má dokonce i co dočinění s módou, protože hlavní sponzor není nikdo jiný než luxusní značla Céline. A výborně k sobě ladí - jak výstava tak Céline jsou provokativní, výrazné, moderní a výborně řešené. 
Nejlepší na celém včerejším večeru bylo určitě to, že Palais de Tokyo má otevřeno až do půlnoci. Můžete si dát noční dávku umění, a tak jsem se zamilovala do Paříže po druhé. Když jsem před jedenáctou odcházela, u kasy si stále umění lační návštěvníci pořizovali vstupenky. 

Digitální BOOST je v plném proudu a tak mi začaly chodit první emaily o definování účelu. Dokonce ne účelu vašeho podnikání, ale vašeho úplně osobního účelu. Proč ráno vstáváte z postele? Co je účel vašeho života? Mít důvod ráno vstát z postele je určitě klíčový okamžik vašeho života. Pokud nemáte svůj účel, neumíte si představit vaši budoucnost, nevíte, co máte dělat, čemu se věnovat a tak se prý diagnostikuje deprese. 
Přišel mi email od Zuzky, která má spoustu aktivit, spoustu zkušeností, spoustu elánu. Strašně mě nadchnula vším, co dělá i tím, že hledá přesnější definici svého účelu, a tak jsem si vzpomněla na moje důvody, proč jsem vstávala z postele před lety, jak se to měnilo a vyvíjelo a proč vstávám z postele dneska a jak jsem na to přišla a chtěla bych se o to s vámi podělit. 

Na gymnáziu bylo určitě mým účelem tvořit, naučit se skvěle Anglicky a užívat života. I proto jsem se rozhodla jít na módní návrhářství, ačkoliv mě lákala média a žurnalistika. Představa, že se budu celé dny učit a číst stohy nezáživných knih byla nesnesitelná vedle představy života v horách v Liberci, malování, kreslení, tvoření. Z dnešního hlediska určitě správná volba, šla jsem za svým srdcem, ale už pár měsíců po nástupu do školy se změnil můj životní účel na: uživit se tím, co studuju. A tuto vyhlídku jsem vzhledem k předmětům i profesorům neměla. Takže 'shift', 'redirect', nový, lehce upravený účel. 

Když jsem dodělala i druhou školu, najednou začaly padat jiné otázky. Vystudovat magisterské studium zmizelo ze seznamnu důvodů, proč ráno vstávám z poslete, protože tento cíl byl dosažen. Najít účel najednou bylo nějak složitější a potkala jsem už několik lidí, kteří v tomto účelovém vakuu žijí i několik let. 
'Jak mám přijít na to, co je můj účel?' 
Já na to přišla skrze lásku. Chtěla bych jí na světě vidět víc, chtěla bych vidět projevy naší lásky k planetě, chtěla bych vidět projevy našeho respektu k dětem, ostatním lidem, kreativitě, tvoření hodnot. A přes Ghandího heslo 'Be the change you want to see in the world' jsem vydefinovala svůj účel, a to sice zasadit celý svět do principu Cradle To Cradle, protože ten je pro mě dokonalým spojením respektu k planetě a tvoření těch nejčistších a nejlepších hodnot pro společnost spolu s důrazem na business a profitabilitu, inovaci a kreativitu. 
Můj osobní účel je v podstatě stejný, jako můj profesní účel a tak už ani neřeším 'work/life balance', žiju v 'life/work merge'. 

Minulý týden jsem v kině shlédla dva nové filmy - Kingsman a Salma a do toho jsem přečetla volné pokračování knihy Cradle to Cradle - Upcycling. Je zajímavé, jak to se sebou všechno souvisí. 

Na pozadí prvního filmu se odehrávala velmi zajímavá teorie: lidská rasa zapříčinila v posledních desetiletích tak výrazné environemntální změny, že pokračování v tomto tempu znamená totální zničení planety a s ní zahyneme i my. Jsme virus, který ničí planetu Zemi. Navíc počet obyvatel země stále stoupá. Představte si, že žena porodí dítě a je odsuzována za to, že tím přispívá ke zničení planety Země a tím k záhubě celého lidstva. Nezdá se vám to také smutné, zvrácené? 
Kniha Upcycling také mluví o lidstvu jako o škodné, ale přichází s vizí. Představte si, že bychom redesignovali celý spůsob toho, jak tu žijeme. Nikdo se nezlobí, když ze země vyraší nový strom. Strom dělá planetě dobře. Představte si, že bychom všichni pracovali na systému a v rámci systému, který by planetě dělal dobře. Narození nového člověka by potom byl opravdový svátek z kteréhokoliv úhlu pohledu, o lidech by se přestalo mluvit jako o problému. 
Film Salma pak vypráví příběh Martina Luthera Kinga, muže, který měl vizi, který za ní bojoval a dokonce za ní položil život. Mluvil o svém snu, nezastavil se ani před nevětšími překážkami. Svým slovem inspirovat muže a ženy bez ohledu na rasu a díky jeho slovu se mu dostalo jejich kuráže, podpory a pravosti. 
Je zajímavé, jak události minulého týdne v sobě shrnuly můj příběh, moje hodnoty, vize a sny. Mou motivaci ráno vstát a přes den vytvářet svou vizi o světě bez odpadu, kde lidé dělají planetě dobře.