Inspirace: Be the change... jsem tou změnou, jste taky?

V roce 2015 jsem odprokrastinovala mnohé - nezavolala jsem starostovi naší městské části, že chci zajistit separování  bio-odpadu, nedopsala jsem e-book o diktátu fast fashion a mnoho dalších, ale nakonec jsem vlastně náhodou shlédla film o Gándhím, který byl na pomyslném seznamu už pěkných pár měsíců. 
Když jsem před rokem přemýšlela o tom, kdo podle mě v životě uspěl, napadl mě po dvou týdnech zrovna on. Pro jeho moc ovlivňovat milióny lidí a měnit tak svět, dělat ho svobodnější, lepší. Ale až do včerejší noci jsem neměla hlubší ponětí o jeho životě. Znala jsem jeho příběh především z písničky od MC Yogiho. 

Mahátma Gándhí a Fashion

Ano, textilní a módní průmysl jsou velkou součástí příběhu Mahátmi Gándhího. V první polovině dvacátého století, když byla Indie součástí Britského impéria, Gándhí bojoval za její nezávislost. V té době si mnoho Indů kupovalo oblečení a textil vyroběný v Manchestru a to ničilo jak indickou ekonomiku, tak se kvůli tomu vytrácelo místí know-how. Ano, zní to velmi podobně dnešní situaci v Evropě. Gándhí vyzval své spoluobčany, aby jako výraz touhy po nezávislosti spálili své oblečení vyrobené ve Velké Británii. Sám se pak naučil soukat nitě a tkát a svůj výtvor potom nosil - nejednalo se o žádný složitý střih, ale s prominutím o kus hadru. Na jeho fotografiích i ve filmu ho často vidíte, jak souká nitě, evidentně tomu věnoval dost času. 
Dnes nežijeme pod nadvládou Velké Británie a v samotném Spojeném Království již textilu téměř odzvonilo. Dnes se potýkáme s nadvládou gigantických korporací a diktátu všudypřítomných reklam a dovoluji si tvrdit, že tato 'ekonomická svoboda' nás nakonec spíše uvěznila ve svém krysím kolečku. Sama pociťuji čas od času ten tlak - společenská večeře, důležitý meeting... všichni v novém oblečení, dokonalý make-up, drahé šperky. A já zase vyrážím v tom samém a o koktejlky se určitě nejedná. Hezky se nalíčit v podstatě ani neumím, ani na to doma nemám 'vercajk', (nemám ani fén, zato mám organický šampon 'and nothing can beat that' - ten nic nepřekonná). K tomu, abych si sama šila oblečení jako na střední mám už daleko. K soukání vlastních nití a tkaní se nejspíš nikdy nedostanu, ale i tak věřím, že jsem tou změnou, kterou bych na světě chtěla zažít (viz. slavný Gándhího citát You have to be the change you want to see in the world). 

V loňském roce jsem si - alespoň pokud mě paměť neklame - nekoupila vůůůůbec nic nového na sebe. Vlastně ano, znovu jsem si koupila černé kožené rukavice z nevyužitých armádních zásob v jednom army shopu na severu Paříže (jednu jsem totiž ztratila), ukradli mi malou kabelku, tak jsem si novou koupila v charity shopu za dvě eura. 
Pak jsem si vlastně koupila boxerské rukavice, pokud se to považuje za fashion. 
Ostatní novinky se u mě ve skříni objevily spíše alternativní cestou. 
Našla jsem své legíny, které jsem před lety odepsala s tím, že už se nelesknou tak, jako když jsem je koupila, protože se lesklý zátěr začal opírat (nechci vůbec vědět, co tyhle vyprané částice chemického zátěru dělají s životním prostředím a vodními živočichy). Mám je na sobě i teď. Nikdo si opraného zátěru nevšiml. 
V létě jsme na svatbě našich přátel dostali žabky a před týdnem v hotelu bačkory. Od Alex Monhart jsem si vykonzultovala batoh. Zašila jsem pár děr na svetrech, přítelovi jsem zašila roztrhlé švy kolem kapes na kalhotech a roztrhlý loket na košili. 

Musím uznat, že kdybych si to mohla dovolit, tak bych si ráda pořídila nové boty. Není to ale žádná akutní potřeba, je to jen trochu rozmar, navzdory všemu tu módu přeci jen miluju. Miluju ale jen skvělou módu a řemeslo a obklopuju se jen samýma skvělýma věcma - buď je to super, nebo radši nic. A tak zatím nic, můj šatník je evidentně dokonale funkční. ​​